Haus der Papouschek
Rodina s příjmením odkazujícím na české kořeny po sobě zanechala rodinný dům se zahradnictvím v malé obci ve východním Rakousku. Záhada? Řekl bych běžná záležitost. Na příběhy početných rodin, které zmizely neznámo kam a o jejichž movitý majetek přestalo být pečováno jsem narazil nesčetněkrát, nejde o nic ojedinělého. Jenže během průzkumu domu „Papouškových“ to začalo vrtat v hlavě i mně…
Dírou v plotě se bez problémů dostáváme do zahrady, přes jejíž zarostlost nevidíme jedinou budovu. Po chvíli trápení v hustém porostu narážíme na malý zahradní domek s věžičkou a opodál už prosvítají obrysy dalších staveb. Skrz polorozpadlé haly, v nichž bylo pravděpodobně ono zahradnictví, se konečně dostáváme k obytné budově, která nás zajímá nejvíce. Je znát, že tohle místo je opuštěné již několik desetiletí, vše je tak moc zarostlé a zchátralé. Ve všudypřítomném břečťanu se povalují předměty vyházené zevnitř z domu. Vstupní dveře jsou dokořán a za nimi nás čeká jen zkáza a zmar. A proto tu jsme… Spousty věcí bez jakékoliv úcty k místu jsou jen tak pohozené na podlaze. Mezi nimi fotografie, na kterých jen s těží poznáváme zahradu, kterou jsme právě prolezli. Lidé na nich jsou pokročilejšího věku. Dokonce i na kolečkovém křesle, jež po chvíli nacházíme v malé předsíni. Na stole se nachází sbírka poštovních známek či úmrtních oznámení. Kuchyň vypadá jak po zemětřesení… Jsem poněkud rozhořčen, když zjišťuji, že některé výrazné předměty, jež dělaly místo ještě více fotogeničtějším chybí. Například malý obývák měl zdobit glóbusový minibar, z pracovny zmizel starožitný psací stroj, atd. atd.
Fotím pokoj s retro sedací soupravou, jíž dominuje řádně vybledlý letecký snímek pozemku rakouské rodiny na stěně, když to najednou přichází přítelkyně z vedlejší místnosti s informací, která mě udivuje. „Asi jsem našla poklad“, opakuje mi, a tak se jdu nevěřícně podívat, co si pod tím mám představit. Když její objev spatřuji, nevěřím ani vlastním očím. Několik dokonale zachovalých šperků v originálních, v plísni lehce obalených krabičkách v nás budí rozpačité pocity. Jejich skrýší byla kachlová kamna. Ihned mi v hlavě vyvstává otázka: „proč tě napadlo se hrabat v kamnech?“. Na to mi přítelkyně odpovídá „zajímalo mě, jak vypadá popel po tolika letech opuštění a zda tam vůbec nějaký je“. To by asi nejen mě v životě nenapadlo, a právě proto tam ty dámské ozdůbky setrvaly tak dlouho. No jo, ale kdo a proč je ukryl zrovna na tak zvláštní místo? Byl to snad poslední obyvatel domu před tím, než ulehl na smrtelnou postel? Neměl je komu svěřit? Nebo to byl někdo ze sousedství, kdo měl obavu o cennosti svých známých? To už se asi nikdy nedozvíme, stejně tak to, jaký další osud šperky potkal. Po nafocení jsme je vrátili zpět do jejich „trezoru“. Přiznávám, a bylo to snad poprvé, že mě napadlo, jestli by nebylo lepší tenhle nález odnést a „zachránit“. To by nám ale svědomí nedovolilo…
Další zvláštnost přichází, když marně hledáme zachovalou plesnivějící ložnici. Celý dům jsem proběhl už několikrát, a tak volám kamarádovi, který zde byl nějaký čas před námi. Zprvu ani jeho navigování nepomáhá, od jeho návštěvy se totiž stav interiérů domu značně změnil k horšímu, takže se nedokážeme ani shodnout v jaké místnosti právě stojím. Až po nějaké době si všímám v pokoji plném bordelu podezřelé šatní skříně. Do futer nějaký vtipálek strčil tyč s oblečením na ramínkách a před to postavil radiátor a další věci tak šikovně, že tím dokonale zamaskoval hledaný vchod do ložnice. Ta vypadá pořád stejně dobře, jak ji znám z fotek, ale chybí tady jedna maličkost. Nad postelí původně visel obraz panenky Marie s Ježíškem. 🙁 Za rohem ještě obdivujeme ponurou koupelnu s vanou „napuštěnou“ černou vodou. Nedlouho po nás místo navštívil jiný kolega na jehož fotkách se opět objevují předměty, které jsem musel oželet. Nejspíš je před námi schoval ten samý člověk, který ukryl i dveře do ložnice. Asi chtěl znepříjemnit průzkum dalším návštěvníkům, což se mu částečně podařilo, ale objev mé přítelkyně to vykompenzoval…
Slunce pomalu zapadá, je čas se z domu vzdálit a nakouknout také do zahradního domku, který jsme potkali na začátku. Vnější zdi domku jsou z části porostlé kořeny a uvnitř je několik menších místností se zahradním posezením. Na stěnách visí jakýsi diplom a nástěnka s malými obrázky z cest. Vše patřičně zažloutlé a zaprášené…
Dnes je již celé tohle místo minulostí, a proto jsem si dovolil podělit se s vámi o naše zážitky z něj…
