School of Moss
Chorvatsko mě na rozdíl od většiny mých krajanů nikdy netáhlo. Jenže pak jsem zjistil, kde že se to nachází tzv. „School of Moss“ a své priority jsem musel přehodnotit. Poprvé jsem tohle místo viděl na fotkách rakouského urbexera Stefana a ihned jsem se do něj zamiloval. Do školy mechu, ne do Stefana. 😉
S kamarádem Topím a jeho přítelkyní Margitou, jsem domluvil cca sedmidenní trip přes několik rakouských lokací, dvě chorvatské a s návštěvou a menším pobytem u našich mimourbexových kamarádů, kteří zrovna trávili dovolenou u moře. Rakousko jsme udělali za jeden den, přespali tam v kempu a následující den jsme si to přes Slovinsko namířili do Chorvatska. Když jsme překonali pasovou kontrolu na hranicích, k bývalé politické škole už to bylo co by kamenem dohodil. Moc jsem se těšil, ale přiznávám, že jsem pořádně ani nevěděl, do čeho jdeme. Těch fotek jsem odtud viděl jen málo, netušil jsem, že je to tak obří. Pak o historii jsem si dopředu nic nehledal, takže jsem ani nevěděl, že jde o politickou školu a už vůbec mě nenapadlo, že jsme v rodném městě Josipa Tita. Toho asi netřeba více představovat, všichni víme, že jde možná o nejslavnější postavu v novodobých dějinách Chorvatska, resp. bývalé Jugoslávie. A právě po něm byla škola pojmenována, byť v době uvedení do provozu Tito ještě žil.
Rozsáhlý komplex budov postavených v brutalistickém stylu se nachází na okraji města. Z mých vzpomínek si vybavuji, že to tam vypadalo spíš jak na vesnici, takže tam tohle betonové monstrum sedělo jak pěst na oko. Nicméně v opravdovém městě by se tahle stavba se svou architekturou vyjímala, řekl bych.
Uvnitř bylo pořádně dusno. Sluníčko už od rána zahřívalo budovu se skosenou měděnou stěnou a zavřenými okny, aby se to v ní pěkně zapařilo. Při těchto podmínkách spolu s dlouhými roky opuštění zde vzniklo vhodné prostředí pro růst organizmů, které běžně potkáváme v lese. Na houby bylo ale asi ještě málo vlhko, takže jsme se museli „smířit“ s mechem a kapradím. Škola původně sloužila ke vzdělávání členů komunistické strany. Po revoluci posloužila jako azyl válečným uprchlíkům, kdy probíhaly boje za nezávislost Chorvatska. Od roku 2003 je nevyužitá… No, a teď? Teď je to tam jak v tom lese. Jen ten vzduch není příliš čerstvý. Na baru už vám nikdo nenalije, vaše místo na barové židličce obsadilo kapradí, v kino sále se na film také již nepodíváte. Plíseň rozežírá čalouněné sedačky, na podiu se rozpadají stovky rudých knih. Nejspíš je vše tak, jak má být. Promítačky se štítky „made in Czechoslovakia“ jsou zralé na vyhození do šrotu, limonády v přepravkách vyschly. Jen mi nedochází, jak jsme mohli všichni tři za těch několik hodin ani jednou nenarazit na něco tak velkého jako je tělocvična…
Tohle byl začátek mých vzpomínek na Chorvatsko, k němuž jsem do této doby choval řekl bych až neoprávněný odpor…
