Eglise St. Rita
Je týden a něco po oslavách příchodu nového roku a mnozí se již chlubí s prvními opuštěnými úlovky. Já se mohu pochlubit, že jsem konečně zapojil počítač v krásném domě na břehu Ploučnice, kam jsem se právě přestěhoval. Na první letošní průzkum si ještě chvilku počkám. A počkám si rád, protože změny, jimiž v poslední době procházím za ten čas, který mi teď na urbex schází, stojí… Počítač převoz přežil, vše funguje jak má, a tak otevírám složku s rozdělanými fotkami, které čekají na dokončení a následné zveřejnění a pouštím se do práce. Ty fotky jsou z kostela, který jsem před lety navštívil se svou přítelkyní, díky níž k oněm příjemným změnám právě teď dochází…
V okolí belgického města Charleroi je poměrně hodně opuštěných sakrálních staveb. Nejsou to žádné historické objekty, jde o novodobé kostely postavené ve 20. století. Možná i proto tady nikoho netíží jejich stav, který už v nejednom případě skončil demolicí. Charleroi je něco jako u nás Ostrava. Takže spousta těžkého industriálu, smogu a dělnických kolonií. Jenže většina továren byla dávno uzavřena, některé už ani fyzicky neexistují, a tak dělníky a jejich rodiny vystřídali sociálně slabší obyvatelé a přistěhovalci. A možná právě proto zde církev zažívá takový úpadek.
U tohoto kostela se zjevuji s partou kamarádů už někdy v roce 2017. Hned vedle něj se nachází dětské hřiště, které je plné hrajících si dětí. Nechceme vzbuzovat rozruch, raději se klidíme pryč.
O dva roky později, tentokrát již se svou přítelkyní, tu stojím znovu. Situace je takřka, kluci zrovna hrají fočus. Jenže jeden chlap a ženská jsou méně podezřelí, než čtyři týpci. Jdeme na to! Jediným vstupem je přístavek s propadlou střechou. Pomáhám tedy Janě k překonání poměrně vysoké zdi a za nedlouho jsme oba uvnitř. Děti si nás ani moc nevšímají. Myslím, že už to tady mají dávno celé prolezlé…
Onen přístavek se nakonec ukazuje jako toalety. Takový přepych v kostelech z našich krajin tedy neznáme. Strašně to tady smrdí, ale je to prd proti tomu, co nás čeká dál. Po vykopnutých dveřích, které jsou zde opřené pro snazší sestup ze zdi přístavby, dělám první krok na podlahu, kde se mi ihned sklouzne noha vpřed. To díky silné mazlavé vrstvě holubího trusu. A já vůl jsem si zrovna nevzal pořádné boty, takže už za pár okamžiků cítím, jak mé oblíbené plátěnky vlhnou.
Marně hledám místo, kam si položit věci, abych si mohl rozložit nádobíčko. Cítím, že bych měl pohnout kostrou a dlouho se tady nezdržovat. Nakonec mi pomáhá Janička, kterou nevábný puch nutí tenhle roztomilý prostor rychle opustit.
Zůstávám tedy sám s párem soch zbavených hlav a se spoustou holubích mrtvolek rozkládajících se v tom „bahníčku“ na zemi. Ty živí se odtud naštěstí spakovali dřív, než jsme se dostali dovnitř. Ale v podkroví jich musí být stovky dle ševelení, které mi celou dobu šumí nad hlavou. Nakonec ani já nesetrvávám zbytečně dlouho, jak je mým zvykem. Neexperimentuji, nevymýšlím nic složitého, na to už mě příliš štípe v nose. Dělám pár záběrů a honem mizím ven na čerstvý vzduch. Tohle holubí peklo na fotkách vypadá sakra dobře, ale v reálu to není žádný med!
