Sanatorium Imereti
Poprvé za svůj život jsem opustil území Evropy. Jsme s přítelkyní v Gruzii, v podkavkazské zemi na pobřeží Černého moře. Nápad letět zrovna sem se zrodil ve chvíli, kdy jsem zjistil, že existuje něco jako Abcházie. Tahle maličká země mě od první chvíle opravdu silně přitahovala. Křehké vztahy mezi Gruzií a Ruskem, které dalo by se říct drží nad Abcházií moc, čas od času zapříčiní uzavření jediného existujícího pohraničního přechodu. To se bohužel stalo zrovna před naším odletem. Ze začátku mi to bylo dost líto, ale již po prvních dnech od přistání v Gruzii mě to přešlo. Je tady tolik co objevovat, že těch našich 14 dní uteklo jak voda. Když nastal čas návratu zpět do ČR, vůbec se nám odtud nechtělo. Tak moc se nám v Gruzii líbilo…
Mezi omšelými paneláky se pasou prasata, tu a tam postávají krávy, jimž se náš řidič musí vyhýbat. Jedeme tzv. maršrutkou, tedy mikrobusem, který je typickým dopravním prostředkem ve zdejší krajině. Za pár šušňů vás doveze kamkoliv potřebujete. Nás právě přiváží do kdysi slavného lázeňského města Tskaltubo. Dříve vyhlášené letovisko pamatuje nejlepší časy v dobách Sovětského svazu, kdy zde bylo vystavěno několik desítek nových hotelů a sanatorií. Pár z nich funguje dodnes, ale drtivá většina je v žalostném stavu. Nicméně jen málokterá z těchto budov je skutečně zcela opuštěná. Při abcházském konfliktu v roce 1993 byla spousta Gruzínců vyhnána ze svých domovů a nové útočiště našla právě zde ve Tskaltubu. Myslím si, že v té době všechny ty hotely nebyly ještě tak vybydlené jak je tomu dnes. Přeci jen to nebylo tak dlouho od rozpadu Sovětského svazu, po němž zkrachovali i zdejší lázně.
Maršrutka nás po zběsilé jízdě vysazuje na místním autobusáku, kde si ihned nakupujeme něco dobrého k snědku. Zdejší ceny jsou příjemně nízké, takže pomalu přestáváme koukat kolik co stojí. Naše jídlo ihned přiláká několik potulných psů. Pro mě další novinka, které jsem se trochu obával. Avšak po prvních kontaktech poznávám, že se není čeho bát. Občas krásní pejsci, že nechápete co dělají na ulici, někdy naopak totálně zbídačení vořeši, kteří jsou ale hodní a za ty jejich oči byste jim dali vše co máte. Doprovází nás takřka všude…
Sanatorium Imereti stojí na kopci s výhledem na celé město. Z jeho vybitých oken jsou vidět další ruiny velkolepých staveb. Některé jsme již navštívili, na jiné teprve přijde řada. Avšak mnoho z nich musíme z časových důvodů vynechat. Beztak je většina prázdná. Imereti je také prázdné, ale díky jeho dvěma schodištím a kruhové koncertní síni patří k těm nejimpozantnějším v tomto městě. Jeho návštěvu jsme si nechali až na následující den, který celý trávíme prolézáním opuštěných budov. Pomalu ani na poznávání místní kuchyně čas nemáme. 🙂
Ani tohle sanatorium není úplně prázdné. Celá polovina z rozsáhlé budovy je obsazená utečenci z Abcházie. Zprvu jsme měli trochu strach z jejich reakce až zjistí, že jim tady šmejdíme po domě a fotíme si ho. Jestli si nás ale někdo všiml, měl nás na salámu. Gruzínci sice na první pohled vypadají docela drsně, ale při bližším setkání poznáte, že jsou velice vstřícní a laskaví. Jsme tady ale teprve krátce a se zdejšími mravy se ještě sžíváme.
Budovou postupujeme od koncertní síně, která je nejdál od obydlené části. Dlouhou chodbou vidíme až na zahradu, kde se pase pár krav. Bohužel, než se k zahradě dostaneme, krávy se přemístí neznámo kam, památné foto tedy nevznikne. Hospodářská zvířata zde mají naprostou volnost, o čemž se přesvědčujeme každou chvíli.
Pod půlkruhovým schodištěm je zrovna zameteno. Pravděpodobně tady ve volných chvílích uklízí nějaká bábuška. Ale o patro výš na to kašle. Stoupáme po schodech zasypaných sutí z opadaného zdiva. Čím výš, tím houšť. Tady se dostáváme k dalšímu, menšímu, kulturnímu sálu. Na druhou stranu vede chodba, do které již není radno vstupovat. Střecha zcela chybí a v podlahách jsou obrovské díry. Je pravděpodobné, že i tato část byla dříve obývaná, než byla zničena požárem.
Zdemolovaným interiérem je nemožné se dostat dál, proto jdeme venkem. Stále ještě doufáme, že nás nikdo nezmerčí a nevyhodí. Přecházíme zahradu, krávy stále nikde, a pronikáme do vstupní haly, kde nás čeká hlavní schodiště jakožto chlouba celého domu. Je opravdu nádherné, ale bohužel pro nás již uklizené. Někdo tady musel poměrně nedávno zamést. Z fotek pořízených nedlouho před naší návštěvou vím, že to bylo i tady pokryté opadaným stropem. Nevadí, i tak je to nádherný prostor k fotografování. Tak mi učaroval, až jsem přestal dávat pozor a při snaze dostat celé schodiště do záběru jsem šlápl na okraj podlahy uprostřed podlouhlého okna, kde kdysi bývalo zábradlí. Nechybělo mnoho a z okna jsem vypadl. Někdy se nechám až příliš unést a tohle bylo varování, abych nezapomínal na bezpečnost, jejíž opomenutí může mít při urbexu fatální důsledky.
Schodiště jsme si užili dosyta, než se vydáme k dalšímu objektu, zajímá nás ještě jak tenhle mizející skvost vypadá zvenčí. Už delší dobu tam slyšíme dva mužské hlasy, které nás trochu napínají. Vylézáme na prosluněné prostranství, kde na schodišti před sanatoriem popíjí dva chlápci vodku z plastových kalíšků. Hned jak nás spatří zvou nás na panáka. Jsou velice přátelští, ale odmítnout se mou nepříliš oblíbenou vodku trochu bojím. Navíc nevychlazenou. V duchu se modlím ať se tady nezgrcám a už to tam klopím do dna, aby si nemysleli, že jsem nějaká třasořitka. K mému velkému překvapení to nebylo nechutné, ba dokonce to bylo příjemné, takže jsme si i s mou milou Janočkou (tak ji naši noví přátelé oslovovali) přiťukli plastovou štamprdlí ještě několikrát. Podělili se s námi i o sušenky, které k té dobré vodce měli na zajídání. Ti dva zbourali veškeré naše obavy z místních lidí. S podobnými dobráky jsme se setkávali po celou naší dovolenou strávenou v této euroasijské zemi. I díky tomu bychom se sem jednoho dne velice rádi vrátili. Příště už ale nepoletíme ve dvou, nýbrž ve třech. 🙂
