Hotel zum Schimmelwirt
Než vám řeknu něco o tomto německém hotelu, vrátím se na skok k poslednímu příspěvku. Tím bylo gruzínské sanatorium Imereti, které stejně jako další budovy v lázeňském městě Tskaltubo částečně obydleli váleční uprchlíci. Abcházci s podporou Rusů je doslova donutili opustit své domovy, jinak by je nepotkalo nic víc než smrt. Nedlouho po zveřejnění tohoto příspěvku Rusko zahájilo útok na Ukrajinu. Opět se opakuje to, co už se událo tolikrát v dějinách lidstva. Zas a znovu mnoho lidí přichází zbytečně o život, o své příbuzné, o domov. Je to smutné! Na druhou stranu vidím všude velikou ochotu pomoct těmto lidem a to je super! Za sebe si přeji, aby tohle utrpení co nejdříve skončilo. Aby se všichni lidé mohli zase vrátit do svých domovů a žít společně v lásce a míru. Kéž by to zase šlo…
Pochopitelně je teď směřována pozornost zejména ke konfliktu na Ukrajině. Zároveň si ale myslím, že je třeba se neobklopovat jen negativními myšlenkami. Alespoň já osobně to tak dělat nechci. Nechci se přestat radovat ze života a přestat dělat věci, které mě baví a naplňují. Nedělám, že se mě tahle situace netýká, neschovávám se před ní a nezavírám před ní oči, ale nevěnovat se celé dny ničemu jinému, šťastným rozhodně nebudu. Po dvou letech řešení *raček ohledně covidu si naše hlavy ani neměly možnost pořádně odpočinout a je tady další problém. A proto se i nadále ve volném čase věnuji urbexu, zpracovávám fotky z jednotlivých míst a píšu k nim příběhy, tak jako se děje právě teď.
Tenhle příběh pro vás možná nebude ničím zajímavý, vlastně ani nepůjde o příběh, ba jen o popis daného místa. Nic zvláštního se na něm totiž během naší přítomnosti nestalo. Šlo o pohodový průzkum, který odstartoval velice lehký vstup do objektu…
Představte si hrázděný hostinec s ubytováním u hlavní silnice. Nikde žádný plot, parkoviště pro hosty prázdné, dokořán otevřené zadní dveře nadohled. Po přilehlé silnici sice panuje čilý provoz, ale to nám v cestě nebrání. Ani nedaleko se pohybující zahradník s traktůrkem udržující městskou zeleň se nakonec nejeví jako problém. Během chvilky jsme uvnitř a zdá se, že bez povšimnutí. S klidným pocitem si celé místo procházíme a přemýšlíme nad rozdílností jednotlivých částí penzionu. Totiž v přízemí se nachází restaurace rozdělena na dvě velice odlišné půlky, přičemž jedna vypadá jak včera zavřená a druhá jak před několika lety. Dokonalá ukázka toho, jak jedna malá dírka ve střeše dokáže za poměrně krátkou dobu napáchat tolik škody. Jsou to údajně teprve dva roky, co byl tento podnik uzavřen, přesto je jedna část restaurace silně zplesnivělá. Část stropu došla k dokonalému rozkladu. Ubrusy na dlouhém stole jako by někdo částečně vymazal. Ta plíseň je snad požírá nebo co. Vodou nasáklé obrázky na pestrozelené stěně také dlouho nevydrží…
Po širokých schodech scházíme do společenského sálu. Nablýskaná pípa je sice vyschlá, ale ubrusy pověšené na šňůrách jsou připravené k dalšímu zašpinění. Jak dlouho tady asi tak visí?
Na záchodcích to vypadá jak když tady vytryskl zelený gejzír, na druhou stranu v kuchyni by se dalo z fleku něco uvařit.
Po schodech se dostáváme do patra, jež bylo určené k ubytování hostů. Apartmán nad plísní prolezlým hostincem stojí za to. Na nožičkách dřevěného nábytku raší houby a stěny jsou do poloviny zmáčené a zčernalé. Jak se nám tady krásně dýchá, si asi dokážete představit sami. Naopak v ostatních pokojích lákají čistě ustlané postele k odpočinku. Jeden barák, dva světy…
Jak je na tom hotýlek dnes, netuším. Jsou to tři roky, co jsme jej navštívili, reklamy na oknech sice vybízely k prodeji, ale situace v posledních pár letech podobným zařízením příliš nepřála. Hádám tedy, že chátrá dál…
