Villa la Mota
Vily jsou pro Itálii charakteristickými opuštěnými místy. Je jich tam nespočet, a i když nejsou zrovna vybavené starým nábytkem a plné věcí zanechaných původními majiteli, jsou velice fotogenické. Je to zejména kvůli zdobným stavebním prvkům a nádherným malbám, na kterých si dřívější stavitelé dávali záležet. Pak je to také proto, že se ve zdejších podmínkách dobře daří vegetaci, jenž se do rozpadajících se vil vkrádá a vytváří v nich džungli. A to mám moc rád…
Letos to bude 6 let od mé první cesty do Itálie. Jeli jsme tenkrát s partou kamarádů a byli jsme moc natěšení. A Itálie naše očekávání v žádném případě nezkazila. Dařilo se nám, sbírali jsme jednu pecku za druhou, počasí nám také přálo. Vše to trochu pokazila závada na našem vozidle, ale na to už bych dneska skoro i zapomněl. V srdci mi zůstávají jen krásné vzpomínky na úchvatná míst, nejen na ta opuštěná…
Jedním z těch zapomenutých je i tato vila. Stojí na samotě na rovinaté dálavě plné všelijakých políček, vinné révy a ovocných sadů. Z chomáče stromů a keřů jen tu a tam vykukuje kousek zdiva, jinak není téměř poznat, že tu nějaký dům je. Avšak vyběhaná pěšinka nám ukáže ten správný směr, kterým se máme do té divočiny vydat. Na jejím konci narážíme na staré dveře. Jsou otevřené a za nimi na nás chladně vydechuje temná místnost. Nespoutané rostliny dům dokonale objímají, nevpouští do něj žádné světlo ani teplo. V horkém letním dni příjemné ochlazení. Stačí nakouknout do postranních místností a hned je vše jasnější. Tam je totiž světla až až přes propadlé stropy a střechu. Suť pokrývají kopřivy, jenž nám brání ve vstupu dál do prostoru, možná i kvůli našemu bezpečí. Až do horních pater se tu také plazí břečťan, skrz nějž prosvítají omšelé malby na zdech. Dnes už si těžko představíme, jak to tady vypadalo před opuštěním…
Po schodech kráčíme do dalšího patra, kde je možné se pohybovat jen v centrální hale. Za všemi dveřmi je propast, na kterou jsme hleděli z přízemí. Břečťanu je zde méně a malby na stěnách jsou čitelnější. Je to pro nás něco úplně nového a tuze se nám to líbí. Tak trochu Italům začínáme závidět, když vidíme, co za ruiny nás tady dokáže okouzlit.
Vila musela osiřet před desetiletími. Jestli její stav zapříčinila pouze dlouhá léta chátrání či pomohlo zemětřesení, jak je zde obvyklé, netuším. Jisté ale je, že život už jí nikdo nenavrátí. Přesto je to místo velice romantické a jestli se ještě nesesypalo, stojí tam dodnes.
