Ford Power Station
Elektráren jsem prolezl už celkem dost, ale tahle se od ostatních lišila. Bylo to nejspíš tím, že k výrobě elektřiny v nebylo využíváno uhlí nebo vody, jak bývá zvykem, nýbrž nafty. Vyjímala se jak svým lehce futuristickým vzhledem, tak jejím využitím. Respektive tím, v jakém podniku sloužila. Šlo o automobilku značky Ford v belgickém Genku. Tady si s bližší lokalizací hlavu nelámu, jelikož byl před pár lety celý areál včetně elektrárny srovnán se zemí.
Psal se rok 2017, kdy jsem se s kamarády Hermanem a Tomášem vydal na trip plný adrenalinu do Francie a Belgie. V plánu byly hlavně průmyslové objekty, které jsou vždy tak trochu sázkou do loterie. Docela pěkně nám to vycházelo, dokud jsme nepřijeli právě sem do Genku. Tady jsme měli totiž na pořadu hned dvě elektrárny, přičemž tu první bylo potřeba udělat večer. U nedaleké řeky jsme zaparkovali auto s tím, že až se vrátíme, tak tady i přespíme, a vyrazili jsme vstříc dobrodružství. Kupodivu to šlo hladce a po chvíli jsme se ocitli v turbínové hale, kterou krásně prosvětlovalo právě zapadající sluníčko. Naše radost ale dlouho nevydržela. Záhy jsme si totiž všimli dvou aut zaparkovaných hluboko pod námi v přízemí strojovny. Rozhodli jsme se tedy počkat nahoře na jeřábu, ze kterého jsme měli na celý prostor dobrý výhled. Po chvíli se opravdu objevili dva týpci pobíhající kolem svých aut. Byly to dvě belgické korby, které bychom nasrat rozhodně nechtěli. Když už to ale vypadalo, že se chystají odjet, přitáhli si vysavač a jiné drobnosti a začali si ty svoje káry čistit. Čekali jsme dál s nadějí, že po vyčištění vozů vyčistí i vzduch a my budeme moci šmejdit a fotit po celé elektrárně. Mezitím jsem usnul. Kluci se trochu báli, že nás prozradím svým chrápáním. Stovky kilometrů za volantem si vybraly svou daň. Nicméně ti dva chlapi neodešli ani po dokonání úklidu. Místo toho se zašili ve velínu, který byl přímo pod námi a z nějž bylo dobře vidět na obě přítomné turbíny. Udělali jsme tedy alespoň pár záběrů z lávky jeřábu, ze kterého nebylo možné sestoupit a prostor jsme opustili. Později jsme se od místního kolegy dozvěděli, že zde nedávno lapili jinou partičku urbexáků, načež se usmysleli hlídat elektrárnu zevnitř. Chytrý krok, ale pro nás dost nešťastný.
K autu jsme dorazili až za tmy. Na zarostlé pobřežní panelce už jsme nebyli sami. Pár dalších aut patřilo ale jen rybářům, kteří po řece korzovali na svých člunech celou noc. Dali jsme pár pivek a žvanec a ulehli do trávy. Stan jsme nestavěli, takže nás brzy ráno vzbudil déšť. Po nevyžádaném budíčku jsme se sbalili a vyrazili na druhou zmiňovanou elektrárnu. Pěšky. Byla totiž jen o pár set metrů dál na druhém břehu řeky. Pršelo vydatně, díky čemuž byla cyklostezka vedoucí okolo zavřené fabriky na automobily liduprázdná. V klidu se tedy dostáváme do malé elektrocentrály, jejíž zachovalý stav nás překvapuje. Na to, jak lehký je sem přístup a na to, že ji snad ani nikdo nehlídá…
Srdcem elektrárny je hala se čtyřmi kompresory značky Demag, které v 90. letech nahradily původní turbíny z let 60., kdy byla továrna vystavěna. Byť byla automobilka už tři roky zavřená, nikde jsme neshledali žádné grafitti ani jiné náznaky vandalství. Jen stopy po magnetech, sběračích kovů, v podobě vykuchaných kabelů byly patrné u vstupu do elektrárny. Velice zachovalý velín se nacházel v „nudloidní“ místnosti mezi kompresorovnou a kotelnou. Bylo v ní několik bílých ovládacích pultíků plných čudlíků a zhaslých kontrolek. Za mě nejfotogeničtější byla právě kotelna. Stříbrné kotle obcházely žlutě vytyčené „chodníky“, které vás dovedly ke změti parovodního potrubí. Přes kovové schůdky a lávky bylo možné vystoupat až ke stropu. Všude bylo dost čisto, jako by byl provoz ukončen teprve nedávno…
Stejně jako elektrárna s automobilkou, tak i nedaleká elektrárna, v níž jsme příliš nepochodili, byla již zbourána. Ta přitom vypadala, jako by byla spíš jen dočasně odstavena z provozu. Zanedlouho možná bude chybět, ale což, klidně postavíme novou, že?!
