Pískovací laboratoř
Dva roky zpátky jsem si dal od urbexu asi tří měsíční pauzu, abych se zotavil po operaci kolene. Měl jsem tomu dát víc času, ale už jsem to nemohl vydržet a tak jsme s přítelkyní vyrazili na průzkum jednoho českého průmyslového objektu. Nutno říct, že za těch pár měsíců jsme celkem vypadli ze cviku, takže náš rozjezd byl velice opatrný. Po pár hodinách jsme si ale přeci jen vzpomněli, jak se to dělá a nakonec z toho byl vydařený urbex, kdy jsme prošmejdili několik obřích hal plných železa. Jen jedna malá část nám unikla. Totiž, staré strojírny disponovali také laboratoří a zkušebnou, dokonce jsme věděli, kde je hledat, ale… budova, v níž se skrývaly, byla tuze podivná. Nelíbila se nám od začátku, vypadala totiž, jako by nebyla úplně tak opuštěná. Nakonec jsem do ní vlezl sám, šel jsem patro po patru, ale laborky nikde. V předposledním poschodí už se mi to vůbec nezdálo, takže jsem radši zvolil ústup…
Od nejmenovaného kolegy, kterému vděčím za rady ohledně vstupu do téhle nehezké budovy, jsem se zpětně dozvěděl, že to co jsem hledal, bylo právě v onom předposledním patře. Sakra! Nechce se mi zase vracet takovou dálku… O měsíc později se domlouvám s kamarádem Tomášem na průzkumu jiného opuštěného místa. Když mu vyprávím o navštívené fabrice, přemlouvá mě, abychom tam společně zajeli. Moc práce mu to nedává, protože laborky přece! A tak jednoho upršeného odpoledne opět přijíždíme k rozsáhlému areálu, abych v něm tentokrát působil coby průvodce.
Vše probíhá hladce, protože už dobře vím kudy kam a na co si dávat pozor. Také moje nervy zůstávají celkem v klidu. Ovšem do chvíle, kdy máme přeběhnout z jedné haly do druhé. Hodně blbé místo, kde jsme hlídačovi přímo na ráně. Ale i to nám prochází, takže můžeme pokračovat v prohlídce. Zatímco Tomáš fotí, já pozoruji skrz škvíru ve vratech strážného, jak zrovna krmí hlídací kočku. Jsem opravdu rád, že během našeho přesunu byl zalezlý uvnitř své vrátnice… příliš dobré zvěsti o urostlém chlapíkovi nekolují.
Tato hala je sice s laborkovou budovou přímo propojena, jenže dveře do ní jsou pečlivě zabedněné. K tomu všemu by měl být v jejím přízemí alarm. Spodem to tedy nepůjde. Způsob, jakým se do několikapatrového paneláčku nakonec dostaneme, si nechám pro sebe. Jediné, co mohu říct – není to úplně snadné. Možná i proto je tohle místo mezi urbexery, takříkajíc, dosud nepropálené. Jako na potvoru hlídač vyšel na obchůzku pustým areálem zrovna ve chvíli, kdy jsme se rozhodli zdolat zapeklitou cestu. Den se pomalu ale jistě chýlí ke konci, ale nezbývá, než ještě chvíli počkat. K našemu překvapení se pán velice brzy vrací na svou základnu, ba dokonce zamyká její dveře, nasedá do svého černého vozu a odjíždí neznámo kam. Umíte si asi představit to zklidnění, že? Laboratoř v předposledním patře opravdu nacházíme. Právě ve chvíli, kdy se venku protrhává oblačnost a do špinavých oken zasvítí zapadající slunko. Hřejivé světlo rozzařuje baňky nalité neznámými chemikáliemi a my se cítíme jak v ráji. K tomu ta specifická vůně nevětraných, zatuchlých laboratoří. Přesně pro tohle se vyplatilo se sem vrátit a znovu riskovat srážku s ostrahou.
Dveře v každém poschodí jsou nešetrně vypáčeny, přesto se zdá, že v laborkách zůstalo vše co tam patří. Podobných prostorů jsem viděl už mnoho, ale málokdy se stává, aby byly všechny ty krabice, stoly a šuplíky plné všemožných přístrojů, závažíček, zkumavek a jiných věcí. Většinou totiž narážím na prázdné obaly a někdy ani na ty ne. Velká radost je na místě…
Cestou zpět napříč areálem ještě narážíme na srnečka, který zde nejspíš uvíznul. Potkali jsme ho tady totiž i při mé první návštěvě. Vypadá celkem spokojeně. Jen tak si leží v trávě a něco okusuje. Když nás ale spatří, odskáče jak na pérkách. To také není ojedinělý jev, potkat uvězněnou lesní zvěř mezi ploty průmyslových podniků. Hlavní ale je, že nenarážíme na hlídače, takže se můžeme v klidu odporoučet a vydat se na dlouhou cestu domů.
