V Srdci Železáren
V bezprostřední blízkosti vysoké pece jsem se za život ocitl pouze třikrát a pokaždé jsem byl ohromen jejich velikostí a zároveň fascinován tím, jak někdo mohl něco takového vymyslet a postavit, aby to celé pak fungovalo. Vidět takovou pec v provozu při odpichu, to musí být teprve zážitek. Zážitek, který jsem ale nikdy nezažil. Leč pravda je taková, že touto cestou jsem se nikdy jít nesnažil. Přeci jen procházet se v takovém království železa nikým a ničím nerušený je pro mě přednější…
Já a mí dva kamarádi vyrážíme, jak je naším dobrým zvykem, za dalším industriálním dobrodružstvím. Nevím jak pro Tomáše, ale pro mě jsou vysoké pece hlavním cílem dne. Herman už v nich byl, pro něj to asi nebude taková zábava, ale dělat někomu průvodce zadarmo je také docela fajn. Tohle místo navštíví denně spousty lidí, ale tam, kam se chystáme dostat my, se nepodívá každý. Areál je totiž z části zpřístupněn veřejnosti, funguje jako muzeum a koná se v něm ročně několik velikých kulturních akcí. To je důvod proč jsme se sem nedostali už před rokem. Tato zatím nepřístupná část je obehnaná plotem – žádný problém. Ale sekuriťáci tehdy stáli na každém rohu a dohlíželi na to, aby přípravy festivalu nikdo nenarušoval, tudíž nebylo možné provézt infiltraci.
No a tak jsme tady znovu, ve stejném složení a relativně brzy ráno, co kdyby se tady náhodou zase chystala nějaká ta akce. Nic takového se naštěstí neděje, pouze v malém bistru opodál se chystají na otevíračku. Přes samé přípravy ale nemají čas sledovat, jestli jim tady někdo někde přelézá plot, takže poměrně snadno mizíme v temných stínech ocelového chrámu. Z nich se záhy vypotácíme do prostoru, kde říkám jen „vau“. Jsme uprostřed obří haly a pozorujeme paprsky ranního slunce dopadající na vysokou pec srze rzí sežranou střechu. Za zády máme druhou pec, nevím kam koukat dřív. Bez dlouhého čekání pořizuji první snímky. Tomuhle říkám industriální porno! A to ještě nevím, co všechno bude následovat…
Z obou pecí bude nádherný výhled, říkám si. Naděje na krásné snímky z ptačí perspektivy nás táhne po hrozivém schodišti vzhůru. Daleko však nedojdeme, je to příliš nebezpečné. Čím výš jsme, tím víc se nám kovové schody pod nohami doslova drolí. Navíc, není to tak dávno, co se na těchto křehkých roštech kdosi zřítil a málem zabil. Někdy jsme schopni pro pár fotek udělat cokoliv, ale tohle se ani jednomu z nás nelíbí. K tomu ještě začíná být tam dole pořádně živo, na obnaženém schodišti tedy hrozí, že nás někdo uvidí a to samozřejmě nechceme. Vracíme se zpět na zem, objevovat další části starých železáren…
Přesto, že místo znám z Hermanových fotek, jsou tu zákoutí, ze kterých jsem mile překvapen. Například místnost s rumpálem, který pomocí motoru a ocelových lan dopravoval výtahem koks do vysoké pece. Připomíná nám těžní stroj, který je také naším oblíbeným předmětem zájmu. Vypadá, jako by na něj někdo nasypal hromadu hlíny, na níž se zazelenala zahrádka. Ve skutečnosti jde o sesypanou část stropu. Celé je to tady v dosti dezolátním stavu, což je důvod, proč je námi navštívená část odříznutá a nepřístupná veřejnosti.
Pod každou z pecí je dokonce i velín, odkud se výroba železa řídila. V obou se brodíme haldami bordelu obsahující především zbytky kabelů, jako památka na „magnety“, kteří každé takové místo zbaví všech dražších kovů. V obou řídících místnostech je černočerná tma. Rozsvítit si z výše zmíněného důvodu nemůžeme, takže na řadu přichází ruční svítilny. Uměle nasvícené fotky nemám moc rád, ale tyhle se celkem povedly, nemyslíte? Na rozdíl od prvního z velínů, cestu do druhého nějakou dobu hledáme. Herman už zapomněl, kudy se do něj lezlo, ale bez něj odejít nechceme. Dobře schovanou skulinku nakonec nacházíme. Ještě že tak, velký sál se schématem pecí na stěně je famózní a jeho ztráta by nás s Tomem dost mrzela.
Je to už hodně dávno, kdy zde došlo k poslednímu odpichu, což vnímáme na každém kroku. Schodiště na vrchol druhé pece je na tom ještě hůř než to první. A tak se s výhledem, který musí být jistě impozantní loučíme, stejně tak jako s celým tímhle dechberoucím místem. Škoda, že většina podobných staveb nakonec padne k zemi. Přál bych si, abychom mohli našim dětem ukazovat, kde se dříve vyrábělo železo, aniž bychom kvůli tomu museli jezdit někam daleko na východ. Těch funkčních provozů totiž v Evropě už příliš nezbývá…
