Navi Russe
Na volně přístupné zapomenuté lodě kousek od břehu nenarážíme každý den, a proto, hned jak jsem toto skromné pohřebiště nákladních lodí na internetu objevil, jsme je v roce 2018 zahrnuli jako jeden z cílů naší výpravy do Itálie. Samy lodě ale italské nebyly. Patřily Rusům, kteří s nimi nemohli odplout, jelikož jim propadla technická způsobilost a nová jim nebyla udělena kvůli špatnému stavu. Na první dobrou by se mohlo zdát, že o cizí vraky nemá nikdo zájem a nikdo na ně nedohlíží. Při delším zkoumání jsme ale zjistili, že tomu tak úplně není…
Nevzhledné přístavní prostory lemují rozmlácenou silnici vedoucí kamsi na okraj pevniny, kde nás čeká něco méně obvyklého. Do Itálie jezdíme většinou kvůli vilám či kostelům, lodě jsme tu ještě nefotili. Parkujeme na rozlehlém plácku odkud už jsou ruské vraky nadohled. První z lodí je od břehu dál a suchou nohou se k ní určitě nedostaneme, pořizujeme tedy jen pár záběrů zvenčí. K niternímu průzkumu volíme loď číslo 2. Je opřena o smradlavý, zelený, písečný břeh a na palubu vede pofidérní lanový žebřík. Když se k němu blížíme, obcházíme podivnou káď, na první pohled zpola zaplněnou něčím neidentifikovatelným. Na druhý pohled už si ale všímám, že se to něco i hýbe. Zaostřím detailněji a vidím hromadu krabů sušících se zaživa na sluníčku. Proboha, jak se tam dostali?! Napadá mě jen, že v noci při přílivu, ale nezdá se mi, že by tady byla voda tak vysoko, aby se do nádoby krabi sami dostali. Nic, jdeme se zase věnovat urbexu…
Rez neúprosně požírá kovové kolosy a do nich zatéká. Asi proto jsou tak nakřivo. Na pár fotkách narovnaných dle vodováhy ve foťáku můžete vidět, jak doopravdy padají obě lodě na levý bok. Máme ale štěstí, ve strojovně v podpalubí, kde se nachází hnací motory, je právě sucho. Podle zrezivělé podlahy je vidět, že nejde o častý stav. Tam odněkud z tmavého kouta se ozývá šplouchání vody, tak rychle rychle, než se to tu celé zaplaví!
Kajuty jsou vybavené, dokonce spousta osobních věcí zůstala. Námořníci si jich asi příliš odnést nemohli, když loď opouštěli. Teď se sem místo nich nastěhovali holubi. Ve stísněných prostorách splašeně lítají sem a tam, hlavami naráží do stěn a do zavřených oken. Tady toho moc nenafotíme, jsou jak pominutí. Jednomu jen těsně uhýbám hlavou, když se odvažuje vyletět na chodbu, kde zrovna stojím. Ve společenské místnosti s rozloženým kulečníkovým stolem už naštěstí nejsou. Stejně tak v té nejlepší části z celé lodi – na kapitánském můstku. Pokálená židle sice značí, že ptáci vegetí i zde, ale velké množství otvorů jim umožnilo uletět dřív, než jsme se sem vydrápali. A tak si můžeme v klidu prohlédnout všechny ty páčky a budíky na ovládacím pultu, kde si připadám tak trochu jako ve velínu nějaké elektrárny. Aha, tak proto se mi tady asi tak líbí. Jen ti racci všude kolem nás a plující lodě, kterým můžeme i zamávat jsou tu navíc. Ve skutečnosti se místo mávání raději schováváme, co kdyby. Přes snahu zbytečně se nezviditelňovat se nakonec nějaký ten vetřelec přeci jen objevuje. Jakýsi starší pán na nás něco huláká ze břehu, ale jinak než italsky neumí, takže ho ignorujeme. Dodnes nevím kdo to byl, ale náš postoj ho donutil vyšplhat sem nahoru za námi. Nahání nás po lodi a různými gesty nám dává jasně najevo, že máme přestat s tím focením. Pořád dokola opakuje něco jako „permisio ruso“. Buď nám tím chce říct, že máme mít povolení od majitele, tedy od Rusů a nebo od jedné hlídací agentury, která se jmenuje také Russo a pro kterou tenhle pán, i když přišel i s manželkou a vůbec na to nevypadá, možná pracuje. Ať tak či tak, jednoduše nás chce odtud vyhnat. Když už nám leze i do záběrů, vzdáváme se a loď opouštíme. Však zítra je také den.
Nocujeme nedaleko, takže vrátit se na místo činu není žádný problém. Druhý den ráno tedy opět okupujeme ztroskotané obry v poklidném zálivu. Mně už chybělo jen pár záběrů, takže se pochvíli balím a i s Chrobym se vydáváme prozkoumat třetí loď, jenž odpočívá o cca 500 metrů dál od těchto dvou. Cesta k ní téměř nevede, musíme jít po hromadách písku planě porostlých řepkou olejkou. Nad hlavami nám krouží velké množství racků. Když už na nás nalétá asi třetí, tušíme, že se jim naše přítomnost nelíbí. Ptáci jsou to poměrně velcí, takže jejich útoky nejsou zrovna dvakrát příjemné. Navíc se stále zintenzivňují. Sem tam už se o nás doopravdy otírají. Zanedlouho, když si konečně všímáme vajíček v houštinách řepky nám dochází, proč se tak děje. Okřídlenci se nás jednoduše snaží odehnat od svých hnízd. Už se ale blížíme ke třetí lodi a racci nás přestávají atakovat. Vrak vypadá zvenčí naprosto stejně jako jeho dva kolegové opodál. A tak je to i uvnitř. Avšak k našemu překvapení je interiér poničený vandaly. Kapitánský můstek hyzdí nehezká čmáranice, takže foťák nechávám v klidu v batohu. Cestou zpět se opakuje stejný scénář a já si vyčítám, že to byla zbytečná zkušenost. Teď už to ale vidím jinak – nic není zbytečné. I kdyby to mělo proběhnout jen proto, abych měl o čem psát. 🙂
