Tonwarenfabrik

Ve východním Německu, stejně jako u nás, se v 90. letech minulého století objevila velká spousta zkrachovalých továren. Z většiny z nich do dnešních dnů zbyly jen ruiny a některé už byste našli pouze na starých mapách a dobových snímcích. Jedno takové místo jsem navštívil v roce 2016 a poté znovu o dva roky později. Továrna na keramiku stojí kupodivu dodnes, ale zatím to vypadá, že tento stav nebude mít dlouhého trvání.

Bývalá keramička není již v dobré kondici. Po zarostlé železniční vlečce se dostáváme k díře ve zdi, v níž dříve bývávalo okno. Kovový rám už dávno z otvoru vypadl, možná sám, možná s cizí pomocí. Snadným překročením zídky se ocitáme v hrnčířské dílně plné bílých forem, pod jejichž vahou doslova praskají promočené police. V další místnosti nás vítá dvojice kohoutů, jeden bez hlavy. Další pták, snad orel, také bez hlavy, statně stojí na hrnčířském kruhu v jiné, ještě prohnilejší dílně. Střechy všech budov jsou děravé jak cedník, což komplikuje focení v jinak tmavých prostorech. Mám totiž nový foťák a na něm objektiv s čočkou kulatou jak křišťálová koule. Silné protisvětlo na většině fotografiích vytváří nepříjemné odlesky. Jsem z toho poněkud nešťastný, přeci jen investice do nové fotovýbavy nebyla nejmenší. U té staré se mi to nedělo „tak čím to sakra může být?“, lámu si hlavu.

Potíže s focením jsou ale opravdovou malicherností proti tomu, co se událo během do té doby poklidného průzkumu. Zabírám zrovna jednu z mnoha hromad keramických formiček, jež se sesypaly z dřevěné, trouchnivějící nadstavby, když najednou zaslechnu velkou ránu, jako by se někde něco zřítilo. A taky že jo! Rychle běžím k místu, odkud slyším kamarádčino naříkání. Za okamžik už ji vidím ležící na zemi včetně jejího foťáku na stativu. Pro dobrou fotku si vylezla na dřevěný ochoz a šlápla kam neměla. Křehká dřevěná podlaha to nevydržela a pod její vahou rupla. Letěla dolů 2, možná i 3 metry a s ní několik velkých forem, které naštěstí dopadly jen těsně vedle ní. S hrůzou v očích ji pomáhám vstát, na pomoc přibíhají i zbylí členové naší výpravy. Děsivě vypadající situace se nakonec obešla bez vážnějšího zranění, díky Bohu! Dokonce i fotoaparát to přežil bez větší újmy a kamarádce se to daří rozchodit ještě týž den, takže místo cesty do nemocnice pokračujeme v naší třídenní jízdě Německem.

V roce 2018 se na nebezpečné místo vracím, tentokrát s jinou partou lidí. Svůj zážitek z předchozí návštěvy jim samozřejmě nemůžu nevyprávět. Jsem opatrný, přesto se nakonec na dřevěné patro také odvážím. Dávám si majzla kam šlapu a dělám pár záběrů z kraje shnilé podlahy. Dál nejdu, byť kvůli silnému mrazu vypadá vše pěkně ztuhlé. Nechci být pohřben pod haldou „květináčů“.

Díky hnusné zimní inverzi se lepší světlo neurodilo, leč fotky už si konečně odvážím povedenější. Teď už totiž vím, kde vznikal můj problém s odlesky. Kamarád mi poradil, že bych měl začít čistit objektiv od prachu a jiných nečistot. To se také osvědčilo, takže už se sem netřeba vracet potřetí. Leda, že by snad keramičku konečně někdo opravil a zřídil v ní muzeum. V to už ale asi nikdo nevěří. Veškeré snahy památkářů a místních ztroskotaly a s postupujícím časem potenciál historického objektu s více jak stoletou tradicí klesá a brzy nejspíš zcela zanikne.