Ferme Paternoster

Nenápadně se plížíme do cihlového neomítnutého domku v klidném městečku na severu Belgie. Lidé ze sousedství si nás naštěstí nevšímají a nebo jsou už zvyklí na to, že sem pořád někdo leze. Tady je totiž bezesporu největší procento urbexáků na počet obyvatel. Dalo by se říct, že urbex je národním sportem Belgičanů. A okolní země, především pak Nizozemsko na tom nejsou jinak. Může se to zdát jako senzace, ale opak je pravdou. Je celkem otravné potkávat na místech, kde člověk čeká ticho a klid, zástupy fotografů. Nejinak je to tady. Hned vedle domu stojí auto, pro změnu s francouzskou poznávací značkou. A takto se to tady dělá běžně. Urbexeři zaparkují hned u baráku, bez rozhlédnutí si to nasměřují dovnitř a je jim fuk, jestli je u toho někdo viděl. Toho jsme byli v Belgii svědci už mnohokrát. Nejlepší je, když někdo takový přijede až po vás a díky jeho neopatrnosti vás pak chytí benga. I to se nám tady už stalo…

Teď vás asi napadá otázka, proč tam tedy jezdíme, když je to tam tak hrozné. Jezdíme sem právě kvůli zachovalosti míst, jako je toto. I přes všechna výše zmíněná úskalí to za to prostě stojí. Kompletně vybavené domečky plné osobních věcí. V Belgii samozřejmě najdete všechny druhy opuštěných staveb, ale tyhle baráčky jsou pro ni, řekl bych, typické.

Zaplouváme do otevřených dveří a ocitáme se v prázdném chlívě. Za chvíli už na nás z obytné části navazující přímo na tu pro zvířata mávají francouzští kolegové a my jen doufáme, že nepřijde nikdo další. Je to tu poměrně stísněné, asi by se venku začala tvořit fronta pro pár fotek. Skromné obydlí o dvou ložnicích, světnici a napůl venkovní kuchyni máme o chvíli později jen pro sebe. Frantíci právě dofotili, uf! Jsme trochu nervózní, loni touto dobou jsme měli nedaleko odtud u jiného domku, nepříjemnou zkušenost s jeho majitelem a s místní policií. K tomu nás vyhmátli pár dní zpět v jednom zavřeném pivovaru. Nepotřebujeme další zkušenosti tohoto ražení.

Paternoster je u nás označení pro „nekonečný“ výtah, ale v Němčině, a pravděpodobně také v Holandštině jde o růženec. To je takový ten křížek na provázku plném korálků. A právě po něm dostala tahle malá farma jméno od zdejších urbexerů. To se dozvídám až o několik let později, kdy mi tohle záhadné pojmenování vysvětluje jeden belgický kolega pod mou fotkou na Facebooku. Dnes už je to přesně šest let od pořízení těchto snímků. Onen růženec jsme v zapomenutém stavení už nenašli, ale na starších fotkách na internetu je ještě možné ho spatřit. Trip v roce 2016 byl doslova nažvejknutý podobnými domky, mnoho z nich už dnes nejspíš vůbec neexistuje. Bylo mi potěšením setkat se naživo s jejich jedinečným duchem.