Velikonoční kostel

V bývalých polských Sudetech je stejně jako v těch českých možné najít mnoho zapomenutých staveb. A ty nezapomenuté jsou omšelé podobně jako ty bez lidí, takže to tu působí celkově trochu ponuře. Aspoň takový pocit ze zdejšího pohraničí mám já. Zničených kostelů je zde také požehnaně a právě na jeden z nich jsme se s přítelkyní vydali jednoho červnového rána.

Klikaté a úzké silničky nás vedou skrz liduprázdné vesničky až k dnešnímu prvnímu cíli. Mělo by jít o kostel, ale vypadá to spíš na stodolu. Osamocená stavba stojí uprostřed zdejších pastvin kousek nad malou vískou. Louka kolem „obyčejné“ sýpky je obehnána elektrickým ohradníkem, nejspíš kvůli ovcím, ne kvůli zlodějům a jiným slídilům. Přelézt jej je hračka, takže se bez větší námahy dostáváme k domu boží, do nějž vedou jen jedny dveře. Ty jsou zavřené, ale polorozbořený výklenek se dá překonat přes chybějící stříšku. Další dveře, ty uvnitř výklenku, jsou již dokořán.

Strohé, dřevěné zařízení kostela si stále drží pestré barvy kontrastující se zanedbaným okolím. Původní rákosový strop drží silou vůle, stejně tak trámy jej podpírající. Po schodech na kůr kráčíme velice opatrně. Všechno je provrtané červotočem. Po varhanách tu není památky, možná tu ani žádné nebyly. Shnilá podlaha mi díky Bohu umožňuje pořídit záběr i odtud, kdy mezi dřevěnými sloupy prosvítají barevné stužky natažené od lustru k oltáři. Připomínají mi Velikonoce, i když vím, že tato výzdoba je v Polsku oblíbená celoročně.

Za to všudypřítomné suché listí k původní dekoraci určitě nepatří. Vítr ho sem nahnal z vysokého stromu vyrůstajícího před vchodovými dveřmi, asi jako náhradu za věřící, kteří zmizeli neznámo kam. Ten strom je jejich dítě. Vysadili ho tu, aby jim dělal stín. Určitě je nikdy nenapadlo, že jednoho dne kostel i se stromem opustí. Dnes by koukali, jak už vyrostl. Ještě víc by se ale divili, jak se jejich svatostánek žene do záhuby…