Grüne Brauerei
Tzv. pivní turistika je v posledních letech oblíbenou činností nejen u nás. Také jsem ji trochu propadl, rád ochutnávám nové druhy piv, takže při plánování výletů se vždy dívám, zda není cestou nějaký ten minipivovar k navštívení. Jednou jsme takhle vyrazili do Německa a hle! Jeden „pivní“ bodík v mé mapě svítí a zve nás na prohlídku. Avšak nebyla to jen tak ledajaká mapa, nýbrž má soukromá databáze opuštěných míst, takže už asi víte, co následovalo…
Chladné, brzké, sychravé ráno. Ulice malého města kdesi v Německu a v ní parkuje auto s českou espézetkou. Z něj vystupují čtyři týpci, snažíc se vypadat co nejnenápadněji. Němci, zdá se, zatím ještě spí. Týpci si balí foťáky, stativy a připravují se na vniknutí do opodál stojící opelichané továrny. Když už se vydají na cestu k ní. Předbíhá je mladý muž vracející se z časné procházky se psem. Čtveřice Čechů očekává velký špatný. Aby to oddálili, loudavým krokem se přibližují ke zdi, kterou by vylezlo i batole, ale nějak došla odvaha. Chlápek se psem se zastaví u nedalekého domu a ještě, než odemkne jeho dveře, cizincům na dohled posílá jasný vzkaz. Bylo mu hned od začátku jasné, co má ta sebranka za lubem. Komu by to také nedošlo?! Zklamaná čtveřice jde zpět k autu, svůj boj prohrála sotva začal. Chlapík má ze svého domu výhled na celou ulici… Bohužel, dnes není vhodný den na pivo…
Takto dopadl náš první pokus o průzkum maličkého pivovaru. Někdy je holt opravdu lepší sklopit uši, přijmout porážku a odejít. Na druhou stranu, když nejde o život, tak jde o h… A kdo ví, třeba nám o ten život opravdu jít mělo a tohle bylo znamení, které nám poslal Vesmír. Zkrátka nebylo to ani dobře, ani špatně. Prostě, bylo to tak… Už ani nevím, v kterém to bylo roce. Ale ten pivovar jsem samozřejmě z hlavy nepustil…
Takže o nějaký ten rok později jsem tu zas, abych zkusil své štěstí. Tentokrát se vracíme s přítelkyní ze zimního tripu z pohoří Harz a jelikož ještě zbývá trochu světla z pozdního lednového odpoledne, využíváme toho. Poučen z předchozí zkušenosti necháváme auto podstatně dál a na méně nápadném místě, tedy na parkovišti nějakého obchodu. Když už se pomalu blížíme k bývalému pivovaru, sděluji přítelkyni svůj plán, pak už na to totiž nebude čas. Po ulici pod pivovarem se zrovna nenachází živáčka, vypadá to slibně. Je to jako sázka do loterie, buď a nebo. No, a když už skoro skáčeme přes zeď, objeví se člověk se psem. Jdeme tedy dál a děláme, že nás ta ruina vůbec nezajímá. Po chvíli, když už to zase vypadá nadějně, se otáčíme a jdeme zpět. Tentokrát to vychází. Ode zdi, teď už na pozemku pivovaru, utíkáme do pootevřených zelených vrat. Jenže za nimi je jen prázdná místnost a všechny východy z ní jsou zazděné. Tak tedy aspoň kontrolujeme situaci na ulici, pořád je sem velice dobře vidět. Ta se zdá být dobrá,, neváháme a přebíháme k táhlému oknu jehož těsná mřížka nás nakonec přeci jen dovnitř pouští. Ocitáme se v samém srdci pivovaru – ve varně. Zelené kachlíky, měděné kotle, masivní saně. Pastva pro oči! My máme ale pořád ještě trochu obavu, že nás někdo viděl z okolních domů, takže se dlouho nerozhlížíme a ihned vše dokumentuji. Tedy vše… Ono toho tu k vidění moc není, ale chápete jak to myslím, ne? Stihnout nafotit aspoň něco, než přijede Polizei.
Čím dýl tu jsme, tím víc jsme v klidu a můžeme si vše v klidu prohlédnout. Příliš toho zde nezůstalo proto, protože byla velká část fabriky zbourána. A taky asi proto, že poslední pivo se tu uvařilo asi tak 30 let nazpět. Další části jsou využívané, což zjišťujeme poté, co se dostáváme do horních pater. Stavba je ve svahu a z druhého patra tedy můžete vystoupit opět na pevnou zem. K tomu se ale neodvažujeme, na dvoře, který odtud vidíme jsou patrné známky užívání, stejně jako na dalších budovách. Dá se tudy ale poměrně snadno prchnout, aniž bychom se museli soukat okenní mříží. Po nedlouhé návštěvě toho využíváme a stejně jak jsme se dostali dovnitř, tak se dostáváme i ven – bez zpozorování. Obohaceni o několik pěkných fotografií a s dobrým pocitem úspěšně odvedené práce jedeme zpět domů, do Vlasti.
