Dictatorship Palace
Palác Dictatorship je jedním z nejfotografovanějších opuštěných míst Portugalska a to zcela oprávněně. Nachází se sice uprostřed rušného velkoměsta, což komplikuje přístup do něj, ale s trochou trpělivosti a drzosti se to dá. Jste zvědaví, jak jsme to zvládli my?
V Lisabonu jsme již druhou nocí. Tu první jsme strávili na dětském hřišti pod hřbitovní zdí, kde jsme rozložili spaní hned vedle klouzačky. Přiletěli jsme až za tmy a ubytování jsme zajištěné neměli, tak jsme museli improvizovat. Tedy já se to teprve učil od mé přítelkyně, která je na takové situace už zvyklá. Nakonec byl celý tento výlet jedna velká improvizace, ale když se v tom naučíte chodit, zjistíte, že je to ten nejlepší způsob cestování…
…omámeni silným portským vínem a tesklivými tóny typické portugalské hudby Fado, která je slyšet na každém kroku, uleháme konečně v posteli v jednom příjemném ubytování ve čtvrti Alfama. Ráno, nebo spíš před obědem, jej opouštíme a po svých se vydáváme najít krásný starý palác. Cestou narážíme na uličku plnou indických a nepálských restaurací, z nichž se linou vůně, jež nás nepouští dál. Po výborném, ale na naše poměry samozřejmě trochu drahém obědě, pokračujeme v cestě. Netrvá dlouho a stojíme u rohového domu, který je v přízemí celý zazděný a dost posprejovaný. Rozbitá okna a ze střechy čouhající tráva nám dávají znát, že jsme tu správně. I když na to, co se skrývá uvnitř, zvenčí dům nepůsobí zrovna dvakrát honosně…
Vstup dovnitř je možný až po překonání zdi dělící zanedbaný pozemek od ulice. Pro zkušeného urbexera žádný problém, jenže v této ulici je poněkud živo, jak by se asi v centru města dalo očekávat. Není to úplně václavák, ale lidí se tu courá dost, aut také, z protějších budov jsme taktéž dost na ráně a aby toho nebylo málo, na konci ulice je stanice vojenské policie, nebo tak něco. Navíc s těmi plně naloženými krosnami to také nebude úplně easy. Nějakou dobu čekáme na vhodnou chvíli. Když si nás nikdo nevšímá, mizím za zdí jako první, aby mi Janča podala naší bagáž. Vše probíhá na etapy, po ulici se pořád někdo pohybuje. Po několika minutách jsme oba ve dvoře, odkud už je lehký vstup do baráku skrz vybité okno. Buď si nás opravdu nikdo nevšiml a nebo je to tady všem úplně u zadku… Neváháme a ihned se ztrácíme v nitru rozpadající se budovy…Všude samé odpadky a grafitti. Je nám jasné, že krom schodiště tady nic dalšího k vidění nebude…
Po chvíli jej konečně objevujeme, naše pohledy se upřou vzhůru a ústa se nám úžasem otevírají dokořán. Na fotkách je to sice bomba, ale naživo je to nepopsatelná nádhera. Celý ten světlík nebo jak to nazvat, vypadá tak velice, budova má přitom jen dvě patra. Zdobí jej spousta pozlacených štuků a dvě obrovská zrcadla pokrytá silnou vrstvou prachu. Schody vedou jen do prvního patra, odkud pak vede další schodiště vnitřkem domu. Ve druhém patře je možné vstoupit na jeden ze čtyř balkonků s výhledem do toho překrásného prostoru. V přízemí se na zdi nachází pamětní deska, které ale nerozumíme ani slovo. Je patrné, že pod ní kdysi bývaly dlaždičky lemující schodiště, které, jak známe Portugalce, musely být moc pěkné. Kousek se jich zachoval na druhém, dřevěném schodišti o patro výš…
Palác byl údajně postaven v druhé polovině 19. století úspěšným profesorem medicíny. V té době bylo Portugalsko velice bohatou zemí díky brazilskému zlatu. Snad v roce 1928 získal palác do svých rukou stát, ale k jakým účelům ho využíval, netuším. Nevím ani kdy byl uzavřen, ale bylo to nejspíš z důvodu špatného stavu stavby.
Po dobré hodince focení se pakujeme a stejným způsobem mizíme pryč, čeká nás cesta za Atlantikem a jeho božskými plážemi… Tohle místo opravdu stálo za to vidět na vlastní oči a já jsem moc rád, že jsme ho stihli. Dnes je totiž v rekonstrukci, čekají ho lepší zítřky. Místo vhodné pro fotografy tak končí, brzy začne lákat zcela jiné lidi a žít jiným životem…
