The IT Crowd

Ajťák nejsem, s počítači si nerozumím, moderní věci mě netáhnou. Mohlo by se zdát, že tady nemám co pohledávat. Ale kde že! Cítím se tu jako ryba ve vodě…

Při putování po německých ruinách v roce 2019 jsme se s přáteli rozhodli zastavit se na místě, které nemá obdoby. Na místě, z nějž nesálá dávná historie našich prapředků. Místě, jež není ničím krásné ani zvenčí, ani zevnitř a po kterém neštěkne pes, až jej budou bourat. Jde o moderní dvoupatrovou budovu, v níž sídlila společnost zabývající se vývojem výpočetní techniky. Ta byla založena roku 1988, ale datum jejího zániku se mi vypátrat nepodařilo. Jen to, že její bývalý ředitel dluží hodně peněz a že zmizel neznámo kam.
Škoda, zrovna tady by mě hodně zajímalo, jak dlouho to trvalo, než budova došla do tak strašného stavu.

Vyskakuji do otevřeného okna a rozhrnuji žaluzie, které hrají všemi tóny, abych zjistil, že všechno tady má tak trochu pestřejší barvy. Seskakuji na zem, kde mé boty čvachtají ve vodou nacucaném koberci. Voda je i na stolech a v ní stojí monitory, klávesnice, myši a různé kancelářské potřeby. Vše zůstalo na svém místě tak, jako by poslední zaměstnanci odešli teprve včera. Jejich židle pohltila plíseň a sádrokartonové, místy prokopnuté stěny pokryla černožlutá batika. Ze stropu mi tu a tam spadne za krk kapka a přes otevřená okna by se tu dal vzduch krájet. Jestli jsem někdy uvažoval nad přibalením respirátoru do své výbavy, tak právě tady.

To všechno mi připadá neuvěřitelně fotogenické. Ze tkaných koberců se staly mechové, na nohách od stolu houby rostou, papundeklový nábytek se pod tíhou vody kroutí, roztahuje a rozlepuje. Zkrátka vodní živel se dostal všude a neúnavně likviduje všechen ten odpad, který zde po sobě člověk zanechal. Občas mě napadá, co budeme prozkoumávat za desítky let vzhledem k tomu, co starého se bourá a co nového se staví. Toto je odpověď na mou otázku. Možná to už nezažiju, ale takto vidím budoucnost urbexu. Tohle místo je důkazem toho, s jakou se dnes věci vyrábí a staví. Účelem není dlouhá živostnost. Hlavní je, aby to bylo co nejrychleji. A jak rychle takové stavby vznikají, stejně tak i zanikají. Ajťáků ráj byl loni srovnán se zemí a troufám si tvrdit, že pro něj jediná slza neukápla.