Café Mobydick

Před osmi lety jsem podnikl s přáteli svůj druhý trip do Belgie a jednou z mnoha zastávek onoho výletu byla i tato malá kavárna s barem, která už nějaký ten rok zela prázdnotou. Vím, nejsem zrovna nejrychlejší v nahrávání fotoreportů, ale vše má svůj čas. A čas Mobydicka uzrál právě teď.

„Z belgických opuštěných míst jsme unešeni. Je to úplně něco jiného, než na co jsme zvyklí z našeho krásného, ale hodně vyloupeného Česka. Předposlední den výpravy kolem šesté hodiny večerní stíháme navštívit ještě jednu lokaci. Jsme v malém městečku nedaleko nizozemských hranic, kde na nás čeká útulná hospůdka bez obsluhy. Dovnitř se dostáváme velice snadno otevřeným oknem přímo z hlavní ulice. O to překvapenější jsme zachovalostí interiéru. Samozřejmě, tohle by u nás možné nebylo, i když výjimky se najdou. „

Přesně kvůli takovým místům cestujeme stovky kilometrů daleko za naše hranice. Mimo dřevěného baru, kulečníku s trofejemi a několika stolků se židlemi jsme tam objevili také místnost k přespávání. Masivní postel je pro staré belgické domy typická stejně jako sochy Ježíše, jež byly vystaveny na starém televizoru. Jedna z nich utrpěla šrám v podobě useknuté hlavy. Tak přeci jen se sem asi nějaký vandal dostal. A nebo socha upadla nějakému urbexerovi při přemisťování. Ve zdejší komunitě je tohle místo dobře známé, což nasvědčují i aranžérské práce na baru a na stolech v podobě karet nebo třeba nalitého piva ve sklenici. Nemám rád tyhle „parády“, které mají v divákovi vyvolat pocit, že byli hosté nuceni utéct od rozpitého píva a hospoda jim byla navždy uzavřena. Ale co už, na radosti to neubralo.

Při pohledu na tyto osm let staré snímky v sobě cítím vděčnost. Připomínají mi totiž období, které nebylo úplně růžové, ač jsem si to v té době nebyl schopen přiznat. Vděčnost za to, že jsem se dokázal zbavit nutkavé potřeby navštěvovat podobná místa. Ne ty opuštěné, ale právě fungující bary jsem s oblibou vymetal do ranních hodin a bez hrdlem prolitých litrů zlatavého moku jsem si nedokázal představit žít. Možná to ani nešlo… Teď už díky Bohu můžu fungovat i bez opíjení se a co je to kocovina jsem už skoro i zapomněl. 🙂

Stejně jako padlo mé nadšení z alkoholu, tak i tento bar vzal již za své, dnes už byste ho hledali jen marně.