Greenpeace Power Plant
S nefunkční elektrárnou na předměstí jednoho belgického města se poprvé seznamuji v roce 2015. Tehdy to byl náš první daleký trip, moje vůbec první návštěva Belgie. Když to porovnám s dneškem, byli jsme úplní začátečníci, vyvalení z kdejaké ruiny. Ale možná o to větší kouzlo pro nás urbex měl…+
Do průmyslově špinavého města se vydáváme kvůli chladící věži. Nikdo z nás nic takového zevnitř ještě nikdy nefotil. Betonová věž stojí na jednom břehu řeky a samotná elektrárna na tom druhém. Spojuje je kovová lávka doslova omotaná žiletkovým drátem. Po prohlédnutí zajímavého interiéru chladící věže se snažíme dostat na onen druhý břeh. Obří budova elektrárny nás mocně láká, avšak množství kamer na mobilním sloupku hned za lávkou nás znejišťuje. Kamery míří do všech stran a my bohužel nemáme dost odvahy zkoušet, zda vůbec fungují. Jak jsem psal, byli jsme naprostí amatéři, a tak jsme se z místa odporoučeli a nechali si o něm jen zdát…
Uběhly dva roky a stojíme opět na tom samém místě. Dveře do chladící věže jsou zavařené, takže si ji necháme až nakonec a jdeme na to hlavní. Na elektrárnu, která byla ve své době jednou z největších v Belgii, a kterou po demonstracích Greenpeace v roce 2007 zavřeli. Příčinou byla zpráva, že jen tato jedna elektrárna je zodpovědná za neuvěřitelných 10% z celkového množství oxidu uhličitého v ovzduší v Belgii. A to i přes to, že byla upravena ke spalování vysokopecního plynu z nedaleké hutě, s níž je spojena mohutným potrubím. Ona huť je mimochodem také již opuštěná.
U zábradlí nad korytem postává snědý chlápek s bicyklem, neustále pohledem kontrolujíc střídavě mobil a elektrárnu na druhém břehu. V tuto chvíli ještě nemáme vůbec ponětí, co je zač…
Před jeho zrakem překonáváme lávku, ze které někdo odnesl kovové podlážky, takže musíme být opatrní, abychom nežuchli do vody. Na druhém břehu nás čeká ještě více žiletkáče, než na prvním. Rozhlížíme se, kamery jsou fuč, nikdo nikde, jdeme se probojovat těmi chuchvalci drátu! Horkotěžko se nám to daří, ale jedna žiletka se žel bohu zakusuje do mé nohy. Není to skoro ani cítit, jak tam zajela jak nůž do másla, ale rána je z toho poměrně hluboká. Během chvíle mám ponožku nacucanou krví a říkám si, jak jsme si zase vybrali tu nejlepší možnou přístupovou cestu. Evidentně jsem nebyl jediný, koho drát zostudil, soudě dle kapek zaschlé krve na zemi. Areál elektrárny je pomalu likvidován, a tak přestal být hlídán. Vypadá to, že dovnitř vede spousta mnohem snazších cest… No nic, zastavuji krvácení a pokračujeme v infiltraci. Po chvíli nacházíme přízemní díru ve zdi, za níž je položená jakási kovová nádrž. Odrážím ji od otvoru a po čtyřech vnikám do elektrárny. Otáčím svůj zrak doprava do veliké haly, kde spatřuji dva maníky, stojíc jak sochy, upřeně a překvapeně na mě zírající. Vstávám ze země a ihned je zdravím. Mladší z nich v tu ránu pouští lano, které se právě chystal přivázat k plynové bombě, omluvně zvedá ruce do úrovni hlavy, jako by se vzdával, a něco na mě francouzsky žvatlá. Druhý, starší muž stojí o několik metrů výš na plošině, kde se nachází turbíny a v rukách drží opačný konec lana. Svou lámanou angličtinou jim vysvětluji, že nejsme policisté a že jsme si to sem přišli jen vyfotit. Oni také umí pár slov anglicky, i když ještě o dost míň, jak já. Pochopili jsme jen to, že oba pochází z Maďarska a že nemají práci, tudíž musí krást kov z této elektrárny. A ten člověk za řekou je jejich komplicem, který je má včas informovat, kdyby přijeli benga.
Počínání party maďarských přistěhovalců se nám nelíbí, ale prášit je policii také nechceme. Zaprvé, chceme si odtud odnést nějaké fotky, zadruhé, také zde nemáme co dělat, zatřetí, asi by to bylo stejně zbytečné, vzhledem k tomu, že místo bude brzy srovnáno se zemí… takže si jdeme každý po svém.
Zjišťujeme, že spodek už je celý vyštípaný a dokonce všechny schody a žebříky jsou odstraněny, aby se nahoru k turbínám nikdo nedostal. Jenže tyhle sběrače kovu nezastaví nic. No a nás vlastně také ne a už už šplháme po zbytcích potrubí vzhůru. Mezi tím okolo nás prolítne mladší z Maďarů jak opice, je vidět, že už to tu má natrénované, a za chvíli se svým parťákem tahá tu velikou plnou lahev pomocí lana nahoru. Rámus, který u toho dělají nám není příjemný. Vždy se snažíme být potichu a nenápadní, aby o nás pokud možno nikdo nevěděl. Tady jsme to ale bohužel nemohli ovlivnit. Část naší výpravy se rozhoduje prostor opustit, jelikož je to o průser. Já to cítím trochu jinak a tak zůstávám. Naštěstí tady s těmi gaunery nekončím sám. Kamarád Tomáš říká, že mě bude doprovázet, přesto, že už tu v minulosti byl a vše má nafocené, dnes tu je tedy v roli průvodce.
Konečně jsme nahoře u turbín. Jsou dvě a jedna z nich má nadzvedlý vrchní kryt, aby bylo vidět dovnitř. To vypadá, jako by tu mělo vzniknout muzeum. Na internetu jsem o tom nic bližšího nezjistil, ale vzhledem k tomu, že historie elektrárny se začala psát již v roce 1921, nevylučuje se to. Ovšem nyní je tohle místo už tak zničené, že žádné takové plány nehrozí a namísto muzea proběhne tak akorát demolice.
Mezitím co fotím, borci z Maďarska už berou lahev na ramena a odnášejí si ji do vedlejší haly. Tam na nás čeká další, ale mnohem větší turbína, než tyto dvě staré. Všechny jsou již v těžce zuboženém stavu. Všude po zemi se válí bordel, který vznikl jejich vykucháváním. Kolik se na nich asi tak přiživilo přistěhovalců?
Novější halu s velikou turbínou si necháváme na později a jdeme prozkoumat velín. Tomáš už ví, že ten se nachází v úplně nevyšším patře a cesta do něj není zas tak jednoduchá. Vzhledem k tomu, že odtud mizí už i části, které jsou připevněné, tak je jasné, že to, co bylo na volno, je již dávno fuč. Kovové rošty z podlah a lávek jsou tatam a do řídícího sálu se musíme dostat po ocelových traverzách s nechutně hlubokou propastí pod nimi. Ve výškách nebývám zrovna dvakrát frajerem, ale tady mi to balancování kupodivu nedělá problém. Netrvá dlouho a jsme v nádherném, byť vybrakovaném, zeleném velínu. Původně zde byly dva poloobloukové pulty a podlaha z černých a bílých dlaždiček, připomínající šachovnici. Možná v tom roce 2015, kdy jsme stáli před elektrárnou poprvé, by nás uvnitř čekaly mnohem zachovalejší prostory, ale i tak je to pořád moc pěkné.
Cestou zpět k turbínám fotím pár zajímavých zákoutí plných všemožně poskládaných trubek. Tou dobou už se elektrárnou line zápach a kouř z autogenu. Chvíli pozorujeme zpovzdálí ty dva tyrany, jak si s plamenem pohrávají s červeno modrou turbínou. Jeden ji plamenem porcuje zevnitř, zatímco druhý kropí vodou odletující žhavé částice. Mají pouze jednu petlahev, která jim brzy dochází. Všudypřítomné smetí by mohlo kdykoliv vzplanout, avšak na to raději nemyslíme a jdeme si tu turbínu konečně vyfotit, ať už můžeme vypadnout… Když k ní přicházíme, Maďaři si akorát dávají pauzu a z dálky na nás gestikulují, že je nemáme fotit, jinak bude zle. Jdu tedy k nim a žádám je, aby se na chvíli schovali za roh a přitom je ujišťuji, že se nemusí bát, protože je na fotkách mít nechci. Pořizuji záběr zmordované turbíny, zatímco oni stojí vedle mě a se zájmem si prohlíží můj fotoaparát. V ten moment si opět uvědomuji svůj vděk, že tady Tomáš zůstal se mnou. Ti dva jsou sice o hlavu menší, jak já, ale když jsem viděl jakou mají sílu a hbitost, do křížku bych se s nimi dostat nechtěl. Můj foťák by pro ně byl rozhodně lehčí a rychlejší přivýdělek, než pár gramů mědi, kvůli které musí vynaložit toliko úsilí.
Právě rozebíraná turbína byla tou poslední věcí, kterou jsem si chtěl nafotit, takže teď už můžeme vyklidit pole a nechat elektrárnu na pospas těm dvěma. Na druhý břeh, kde parkujeme, nevede jiná cesta, než zase ta přes tu blbou lávku. Tentokrát mě, ani Tomáše, žiletky nezastavují. Na opačném konci mostku jsme cobydup. Málem bychom po tom silném zážitku z elektrárny zapomněli na 57 metrů vysokou chladící věž, která je její součástí. Tenkrát jsme v ní sice fotili, ale dovnitř pršelo a fotky nevyšly moc dobře, takže jsem se tam chtěl podívat znovu. Dveřmi to tentokrát nejde, musíme šplhat skrz mokrou a kluzkou výdřevu, jenž nám posloužila jako žebřík. Uvnitř se toho moc nezměnilo, přibylo akorát pár grafitů a v betonovém trychtýři uprostřed věže kovový poklop, snad aby do něj nikdo nespadl, což už se možná i stalo s ohledem na vzrůstající oblíbenost tohoto místa…
Světe div se, v roce 2020 elektrárna stále ještě stojí. Magnety už nezajímá, není v ní co brát, ale průzkumníci se do ní vrací neustále…
