Obecná škola
Prázdné lavice, ztichlé chodby, nikdo nikde. Vypadá to tady jak při nikdy nekončící karanténě. Ale v té době tady ještě žádný covid nebyl přece! Pro nenápadnou školičku jsme si dojeli do Itálie před třemi lety. Stojí na okraji a zároveň téměř v centru malé dědiny hned naproti kostelu. Ten je na rozdíl od ní stále fungující. Hrobové ticho venkova sem tam narušilo pravidelné zvonění z kostelní věže…
Podle skoro už historického vybavení malotřídky bych řekl, že je opuštěná třeba i 30 let. V jediné vybavené třídě nacházíme lavice a židličky pro různě staré žáky, katedru pana učitele a na ní globus a staré učebnice. Na zdech visí staré mapy, noty, tabule, portrét ředitele, papeže nebo kněze (těžko říct) a nesmí chybět ani krucifix. To vše je zaštítěno zajímavě malovaným stropem. Chodby a schodiště jsou vybarvené tyrkysovou barvou, stejně tak záchodky. V přízemí se schovává učitelský byt. Jeho skromné vybavení pochází taktéž z dob dávno minulých, povšimněte si například malého retro televizoru. Zajímavé je také umyvadélko mezi stolkem a postelí. Na okně lemovaným plesnivějící zdí se krčí řada uschlých květin. Ledničku za mými zády se neodvažuji otevírat. V celé budově je hliněná podlaha, tu je ale dřevěná a hezky v ní praská pod mou vahou. Jsme sice v Itálii, ale že najdeme víno i ve škole, jsem zas tak nečekal. V bahnitém sklepě se na polozřícené polici sotva drží několik demižónů. To měl asi pan učitel na nervy. Jestli v nich ještě něco bylo se mě neptejte, na to už si bohužel nevzpomenu…
