Turquoise Power Plant
Je léto, corona má dovolenou a my využíváme otevřených hranic jak jen to jde. Cestujeme Slovenskem, Maďarskem, Rakouskem a cíle našich cest jsou různé, urbex nevynecháváme… Ke konci našeho tripu, zrovna když se chystáme opustit Budapešť, kde se nám v průzkumu opuštěných míst tentokrát zrovna dvakrát nedařilo, přemýšlíme co podniknout dál. Domů se nám nechce, máme ještě pár dní volna. Akorát mi přichází zpráva od kamaráda Aleksandra s dotazy, jak jsme v Maďarsku pochodili a co máme v plánu dál. Po chvíli už mi dává tip na elektrárnu, ve které snad ještě nikdo nebyl a nikdo ani neví, co se skrývá uvnitř, natož, jak se do ní dá dostat. My, lační po adrenalinu a dobrodružství tuto výzvu s radostí přijímáme.
Blížíme se na předem vytipované místo, kde bychom mohli bezpečně zaparkovat. Ještě před tím projíždíme přímo před hlavní branou elektrárny, jíž střeží několik kamer a jsou zde přítomny automobily, pravděpodobně zaměstnanců ostrahy. Leč by to mohlo kdekoho odradit, nás to spíš těší. Značí to totiž, že tohle místo bude dost možná hodně zachovalé, nevybrakované. Proč jinak by ho tak hlídali, že ano?
Netrvá dlouho a jsme oba v areálu. Po překonání zdi se ocitáme v lesíku a o kousek dál vidíme betonové koryto potoka, které nás odděluje od budovy elektrárny. Hledáme kudy se dostat na druhý břeh, brodit se nám nechce. Nakonec nalézáme stavidlo, které slouží zároveň jako lávka. Zatím to vypadá vše až moc jednoduše. Přecházíme přes lávku a po vyšlapané pěšince se dostáváme na nepřehlednou pláň. Tu a tam roste křoví, čehož využíváme a pomalu se posouváme k elektrárně. Jak se blížíme, všimneme si 360° kamery vystrčené do prostoru ze střechy elektrárny. Pak-li že je funkční, hlídač má dobrý přehled nad celým areálem a nás má přímo na ráně. Ale už jsme tu a jestli nás viděl, tak si pro nás přijde tak jako tak. Vzdávat se nám nechce, takže pokračujeme v přesouvání se. Když to najednou si periferně všimnu nějakého pohybu za námi. Rychle jdeme k zemi a zalézáme do menší houštiny. Sekuriťák na kole! Máme štěstí, nevšiml si nás. Jel si pípnout čipem k menší budově opodál, aby tím potvrdil svou přítomnost v terénu. Naštěstí pro nás se kolem sebe nerozhlížel a jel si rovnou za svým cílem. Po tomto úkonu se vrací zase zpět. Vzduch je čistý, běžíme pod elektrárnu, kde se kameře ztrácíme z dohledu.
Jsme na místě plném potrubí a kovových nádrží, ale žádné dveře ani okno tady není. Potřebujeme se dostat o patro výš, ale jako již tradičně všechny žebříky a schody jsou odřezané. Okukuji ještě díru ve zdi po vypadlém drátoskle, ale je příliš vysoko. To už se moje přítelkyně drápe po ocelových traverzách a trubkách nahoru. Zespoda se mi to jeví jako zbytečná věc, protože není vidět žádná díra, kterou by se dalo vylézt na kýžené podlaží, ale k mému překvapení se jí to nakonec přeci jen daří a ve chvíli ji následuji. V tomto podlaží sice také žádný vstup není, ale vedou odtud schody nahoru. Těmi se dostáváme na střechu. Jsme celou dobu dobře vidět zvenčí a tady nahoře už nás má zase nadohled kamera. Nezbývá než riskovat, a tak přecházím střechu, abych se dostal na kovou lávku, na jejímž konci jsou plechové dveře, na pohled zavřené. Z lávky jsem pro změnu na očích ze silnice vedoucí kolem elektrárny a dokonce i z vrátnice…
Modlím se. Beru za kliku. Uf! Jsou otevřené… Dávám pokyn Janě, že může běžet za mnou. Konečně se dostáváme do nitra elektrárny, avšak stále ještě nevíme, zda to všechno nebylo zbytečné…
Vstoupili jsme do tmavé kotelny, vytahujeme svítilny a jdeme hledat něco, co by za ten bláznivý vstup stálo. Po chvíli bloudění vidím řadu oken a za nimi už tuším turbínovou halu. Jedno z oken otevírám a jen čumím. Naše doposud napjaté výrazy se mění v radostné úsměvy. Pohled do tyrkysově vymalované haly s obrovskou turbínou je úchvatný. Ihned si ji fotím, abych měl aspoň nějakou památku, protože Bůh ví, co nás čeká dál…
Za okamžik vystupujeme z temnoty a užíváme si z blízka turbínu a vše kolem ní. Spousty psích stop otisknutých ve špíně na podlaze nás však zneklidňují, proto fotím jak jen to umím, ale stále se nemohu nabažit té krémovo-modro-stříbrné nádhery. Je tady také velín, ale vypadá to, že se do něj nedostaneme. Všechny dveře dovnitř jsou zamčené. Když Jana vidí můj smutný výraz, pokouší se o zázrak. Jedny dveře jsou jen zabouchnuté, ale zvenčí mají kouli. Janě se je daří odblokovat pomocí tenkého plastového předmětu. Dokonale zachovalý ovládací pult je náš!
V elektrárnách bývá obvykle i laboratoř. Po nafocení turbíny a velící místnosti se jdeme podívat co dál nás tady čeká. Laborky jsou rozmístěné dokonce ve dvou patrech, jsme v úžasu… Nikde nejsou žádné známky vandalství, až tady v laborkách jsou pootevírané skříně, šuplíky a spousta věcí z nich vytahaných. Někdo už se tady hrabal, ale ne zas tak moc. Bylo by naivní myslet si, že jsme jediní, kdo za těch 15 let od uzavření elektrárny ochrance pronikl…
Jdeme se ještě podívat do přízemí, kde se necítíme moc bezpečně. Na straně, kde je vrátnice, svítí několik světel. Dost možná jsou obě budovy propojené a za dveřmi sedí dosud nic netušící hlídači. Dlouho se zde nezdržujeme, vyfotím si akorát zelený kotel a mizíme odtud. Před ním se na zemi válí rybí kostra s hlavou, jenž to tu lehce „ovoňuje“. Nechápu, kde se tu vzala…
Ven se dostáváme výskokem z díry na schodišti, kterou jsem před tím okukoval zvenčí. Dopad to byl tvrdý, ale bylo to přijatelnější, než absolvovat celou tu dlouhou cestu přes střechu. Snažíme se rychle se dostat za potok, kde už bychom byli relativně v bezpečí. Jdeme rychle, rozhlížíme se kolem sebe, když najednou div nezakopneme o jízdní kolo pohozené ve vysoké trávě. Velím k úprku do křoví, odkud následně kontrolujeme situaci. Po hlídači ani stopa, zvláštní. Tentokrát se dáváme do klusu přímo k lávce přes potok. Když dobíháme na okraj valu, pod kterým už je ona lávka, vidíme na ní stát muže s rybářským prutem v ruce. Je to ten samý muž, který nás málem zastihl při své hlídce na kole… tak teď už chápu i to kolo a i tu rybí kostru. Tudy to bohužel nepůjde, musíme najít jinou cestu ven. To se nám nakonec daří, byť jsme si ji museli kvůli rybařícímu sekuriťákovi značně prodloužit.
Ihned informuji Aleka o našem úspěchu a o všech peripetiích, které nás potkaly. Později se dozvídám, že před námi toto místo zkoušelo pokořit hned několik urbexerů, ale vždy narazili na hlídače a dokonce i na psy, kteří na ně byli vypuštěni. :-O
Díky Bože, že jsi stál při nás!
