Villa Satyr
Vila Satyr nebo také Vila Flautista je hlavně o venkovních pohledech. O pohledech na její architektonickou krásu, na kaskádovitou zahradu, a v neposlední řadě také o bezkonkurenčním výhledu na azurové jezero. Objevili jsme ji v roce 2020 při našem prvním větším výletu do zahraničí v tomto roce, kdy se konečně naskytla příležitost vycestovat za hranice ČR po první vlně „pandemie“…
Po celonoční jízdě máme s přítelkyní v plánu jen relaxovat, urbex a jiné výletování následující den. Cesty nás po roce opět přivádějí do překrásné Itálie, k jednomu úžasnému jezeru. V něm se chceme také vykoupat a jen tak se rozvalit na nějaké zapomenuté plážičce a odpočívat. Než takovou najdeme, je skoro poledne. Řádně vyšťavení parkujeme na odlehlém místě u hlavní silnice lemující jezero dokola kolem a doufáme, že jsme konečně našli to správné místo. Za zdobně kovanou zrezivělou brankou na nás čekají kamenné schody, které už také něco pamatují. Vedou na neudržovanou kamenitou pláž, kde jsou jen dva lidé. Veliká paráda! Na nic nečekáme a vrháme se do křišťálově čisté vody. Obrovská úleva po bůh ví kolika hodinách v autě. Na protažení si dáme pár temp směrem od břehu a když se otáčíme, že poplaveme zpět, spatříme něco, co naše plány urbexovat až zítra mění. Z hustě zarostlého svahu nad silnicí vyčuhuje vila připomínající díky cimbuří malý hrad. V tuto chvíli ale ještě nemá ani jeden z nás chuť a sílu na její průzkum. Je čas oběda, na řadu přichází kulinářský um mé drahé a naše kuchyňská výbava, kterou si s sebou vezeme…
Celé odpoledne pryč a my jsme konečně nabaženi toho příjemného místa odpočinku. Vracíme se k autu a až teď si teprve všímám, že parkujeme nedaleko brány, za níž je vidět jen zdánlivě neprostupná džungle. Těsně před ní stojí nějaká dlouhodobě odstavená dodávka. Brána je sice otevřená, ale hned na začátku mi ve vstupu brání ostré šlahouny ostružin. Jít jen v kraťasech a v sandálech se ukazuje jako pěkná blbost, ale vracet už se mi nechce. Po chvíli trápení se ocitám v bývalé zahradě, kde jen tuším původní cesty a schody vedoucí nahoru k domu. Je to jako vstoupit do jiného světa. Světlo a ruch silnice vystřídalo temno a strašidelný klid. Připadám si tady jak princ, který přišel vysvobodit Šípkovou Růženku, jen místo meče mám v ruce stativ. 
Ale jestli mě také čeká něco zajímavého na konci téhle pohádky, vůbec netuším…
Po zdolání několika teras konečně vycházím z džungle přímo před nepřístupný palác. Výhled na jezero mě ihned okouzluje a už se nemůžu dočkat, až se dostanu dovnitř a vychutnám si ho i z vyšších pater. Za rohem nacházím dveře dokořán – tajuplná cesta pokračuje! Přes několik tmavých místností se dostávám k pěknému mramorovému schodišti. To se na konec ukáže jako jediný zajímavý objekt za zdmi chátrajícího sídla. Nejvíce fotím exteriér. Vila je zvenčí úžasná ve spojení s přebujelou vegetací. Krásné pohledy na rozlehlou vodní plochu, ve které jsme se ještě před chvilkou cachtali, samozřejmě také neopomíjím.
Z našeho náhodného objevu mám radost, je to krásné místo. To nejlepší ale nacházím až později, když v zarostlé zahradě pod vilou hledám vhodné kompozice. Z výklenku ve zdi na mě vykukuje zvláštní socha oděná do plazivé rostliny. Místo nohou má kopyta a v rukách flétnu. Její kudrnaté vlasy doplňují lístky plazivky. Vypadá tajemně. Až doma zjišťuji, koho má socha představovat. Je to lesní démon Satyr, polobůh z řecké mytologie. K lidem prý nebývá vřelý, ale mě si nevšímá…Za chvíli už mi volá přítelkyně, že se za mnou vydává, ať ji jdu pomoct najít cestu. Provádím ji vilou a společně se kocháme výhledy do krajiny, které nikdy neomrzí. Pak ji samozřejmě seznamuji také se Satyrem, ze kterého jsem tak vyplesklý. A teď už je čas vyhledat vhodné místo na přespání. Spát se bude obzvlášť dobře…
