Château des Bustes
Je červenec roku 2017 a banda českých slídilů se po industriální smršti v Belgii přesouvá do Francie. Tady se nejčastějšími objekty zájmu stávají věhlasné venkovské zámky. Neskutečně zachovalé, zdobené a vybavené. Tzv. Château des Bustes je poslední štací, pak už následuje jen hodně dlouhá cesta domů…
Horký letní den, Slunce svítí od samého rána a my jsme hodně natěšení na závěrečné místo našeho urbex tripu. Zároveň jsme ale dost napjatí, v jakém stavu nás vlastně čeká. Zámek s bustami, jak ho urbexeři pojmenovali, se stal během krátké doby až moc slavným místem, takže si četných skupinek nezvaných návštěvníků nemohli nevšimnout lidé z blízkého okolí. Z toho vyplynulo upozornění majitele, kterému se nebývalý zájem cizích lidí o jeho majetek pochopitelně nelíbil, a tak ho začal všemožně zabezpečovat. No, a proto spíš počítáme s variantou, kdy bude náš pokus neúspěšný…
Z výše uvedeného důvodu necháváme auto ve vedlejší vesnici a dál pokračujeme pěšky. Po dvou kilometrech přicházíme k bráně zapomenutého panství. Zeď ohraničující jeho pozemek je tak nízká, že ji bez problému přelézáme a ihned se schováváme ve vysoké trávě spálené sluncem. Opatrně se přibližujeme k červenobílému domu tak, aby nás ze silnice nikdo neviděl. Vypadá úžasně, touha vidět ho i zevnitř sílí. Za krátký okamžik nacházíme z boku otevřené dveře, kterými se dostáváme do novější části. Z té Vám fotky ale neukážu. V porovnání s tou starou je naprosto nefotogenická, tudíž se jejím dokumentováním vůbec nezdržuji. Navíc nad vstupními dveřmi bliká jakési světýlko, jenž se jeví jako pohybové čidlo. Sic nebude pravděpodobně funkční, ale pro jistotu se moc nezdržujeme a dáváme se do focení.
Čím déle nikdo nepřichází po cestě, kterou během focení sledujeme skrz okna, tím více jsme v klidu. Zároveň se ponořujeme do nepopsatelné atmosféry hlouběji a hlouběji. Při pohledu do jednotlivých místností se nelze divit, že se stal zámek tak oblíbeným mezi lovci opuštěných míst. Ale bohužel si jej našli také zloději, jelikož spousta věcí tady chybí. Z původně tří bust zbyla jen jedna, avšak nám to ke štěstí stačí… Socha pravděpodobně ztvárňuje nějakého generála a je umístěna na zdobeném podstavci v rohu možná nejzajímavější místnosti celého panství. Po druhé soše zůstal jen prázdný podstavec. Třetí busta se původně nacházela v salónku s klavírem.
Jak na takových místech bývá zvykem, mnoho předmětů je zde dodatečně naaranžovaných. Například stůl se židlemi, plastovou květinou (na komentáře typu „co ta čerstvá kytka“ reagovat nebudu!) a mísami na polévku doprostřed vstupní haly evidentně nepatří. I přes to jsme dokonale zakonzervovanými interiéry okouzleni. Po nádherném schodišti se dostáváme do téměř vyklizeného patra. Jedna místnost zde přeci jen zůstává vybavena. Ložnice s rozviklanou postelí a dalšími naaranžovanými věcmi – tentokrát souprava na kriket, kterou vidím na vlastní oči asi vůbec poprvé. O další patro výš nás nad schody vítá vycpaný tetřev (opravte mě, pokud se mýlím). Podle starších fotek nebyl jedinou trofejí zdobící stěny tohoto zámku. Osiřel stejně jako busta generála v přízemí. Nerad bych někomu křivdil, možné je, že všechny ty zmizelé věci odstěhoval jejich vlastník, aby je zachránil před odcizením. Osud jeho domu mu totiž lhostejný není. Mám pocit, že patříme mezi poslední urbexery, jež se do zámečku podívali, protože zpráva o změně statutu „opuštěný“ na „obydlený“ přišla záhy a na internetu se přestaly objevovat nové fotografie našich kolegů…
Cestou zpět se ještě několikrát otáčíme čelem k zámečku. Nedá nám to, musíme si jej nafotit i zvenčí. Takové fotky často nejsou ke zveřejnění, nýbrž v tomto případě mohu udělat výjimku. U brány ještě měním objektivy, abych udělal záběr přes zarostlou zahradu, na které se v dávných dobách pásly krávy, přímo před zámkem. To dokládají dobové pohlednice, které jsem na netu našel, když jsem se snažil zjistit, kdo toto krásné zámecké stavení obýval. Bohužel, jeho historie pro mě zůstává tajemstvím…
