Château Secret
Mám radši, když je opuštěný dům celý jen náš. Když si můžeme nerušeně užívat jeho tajemno, klid a ticho, nikdo se nám neplete v záběru a stejně tak neotravujeme nikoho my svou přítomností. Ne vždy se to ale poštěstí. Díky vzrůstajícímu zájmu o urbex se poměrně často potkáváme s dalšími nadšenci do objevování zapomenutého. Musím říct, že si nevybavuji, že by některé z takových setkání bylo vyloženě nepříjemné. Průzkum tohoto francouzského zámku to ale bohužel změnil. Že prý tajný hrad. Ale kdepak!
Uběhlo již pár let od doby, kdy jsme s přítelkyní putovali Francií a užívali si krásy tamních opuštěných míst. Šílenství okolo Chateau Secret také již utichlo, všichni už tam totiž byli. I proto jsem si řekl, že konečně nastal správný čas ke zveřejnění alba z této lokace, jejíž unikátnost, jak jsem již v úvodu naznačil, tak trochu zastínila přítomnost mnoha nepříliš příjemných lidí. Některá místa je holt lepší navštěvovat mimo víkend. Ale když jedete na týdenní trip, nemůžete si moc vybírat. Co čert nechtěl, „Tajný hrad“ připadl právě na neděli…
Je pozdní odpoledne a podzim právě začíná. Po několika silně uplakaných dní konečně svítí sluníčko. A my řešíme obvyklý problém – parkování. Vždy se snažíme nechávat auto někde, kde nebude hned každému jasné, co tady děláme. Na vesnicích, kde je jen pár domů a zámek je to ale vždy potíž. Přesně v jedné takové vesnici se právě nacházíme. Potkáváme první urbexery, kteří právě odjíždí pryč. O oblíbenosti místního zámečku jsme obeznámeni, takže nejsme překvapení. Ovšem ještě netušíme, jak moc je situace vážná. Po chvíli potkáváme auta s oranžovými značkami. To by bylo, aby tady nebyli také Holanďánci…
Přes malý les, dříve nejspíš zámeckou zahradu, se přibližujeme k našemu cíli. „Stojí tam tak sám, kéž bychom tady i my byli úplně sami“, přejeme si naivně. Průchod hradní bránou je otevřený, rychle zaplouváme na malé nádvoří, kterému vévodí veliká hromada harampádí. Ven jsou slyšet cizí hlasy a hluk, jako by se uvnitř někdo honil. Sotva se rozkoukáme, z jednoho okna už na nás kdosi mává. Za chvíli k nám přiběhne mladý kluk, představuje se a ihned se nás ptá odkud jsme. Už si ani nevzpomínám odkud byl on. Je tady ale také s přítelkyní a mimo jiné nám oznamuje, že je tu poněkud narváno. To už stojíme uvnitř kuchyně ověnčené mosaznými pánvemi dokola kolem, kde místo typické zatuchliny smrdí cigarety a tráva. Už chápete, proč nechceme při urbexu potkávat další lidi?
Jdeme si tedy projít celý zámek, abychom zjistili, v jakém stavu se nachází a také, abychom poznali, kdo jsou zač všichni ti návštěvníci. Netrvá dlouho a narážíme na partu mladých lidí, kteří dělají, jako bychom byli vzduch. Nezdraví, ani se na nás nepodívají. Někteří fotí, několik dívek jim pózuje. To by nevadilo, ale proč u toho musí dělat takový brajgl? Vajgly típají o sedačky, o koberec, mlátí s dveřmi a s dalšími věcmi, kterých tu zůstalo mnoho. Chovají se tady, jako by jim to tu patřilo, bez jakékoliv úcty, a jako by byl jediným jejich zájmem cool fotečka na instáči. Jsme dost zklamaní a já přemýšlím, jestli nejít radši pryč. Dost divné, přemýšlet nad odchodem bez jediné fotky z tak senzačního místa, které je snem možná každého urbexera. Naštěstí se mi to brzy rozleží v hlavě, dostáváme se do částí, kde jsme konečně sami a kde se nedá nevytáhnout foťák z batohu. Marně doufáme, že tady jsou ty týpci už dost dlouho na to, aby se jim nechtělo brzy odejít. My jsme tu nakonec až do večera, celkově asi čtyři hodiny. Mít lepší podmínky, jsme tu celý den, jak je to tu krásné. Každá místnost má něco do sebe, nic nelze vynechat. Dokonce se nám daří nějakým způsobem se protočit i s tou bandou arogantní omladiny, která lítá po celém zámku. Asi po dvou hodinách se situace konečně uklidňuje, jsou pryč. Ale do našeho odchodu se setkáváme s haldou dalších lidí. Většinou jde o páry, které si to sem přišly jen prohlédnout, nafotit na mobil a v tichosti zase odcházejí. Střídá se tady opravdu mnoho lidí. V jedné z mnoha ložnic opět potkáváme pár, který nás přivítal hned na začátku. Komunikativní hoch mi vnucuje vizitku odkazující na jeho webovky atd. Jeho přítelkyně si mezitím skládá puzzle, které tady našla. Prostě tady jenom tak zevlují. Ale proč ne, aspoň se chovají slušně, nic neničí a nedělají bordel.
Trochu se mi svírá hrdlo a v kapse otevírá kudla, když o tom všem teď píšu a vzpomínám, jak to tenkrát bylo. Hlavou se mi honila spousta myšlenek. „Mám jim něco říct? Nejradši bych je nakopal do prdele! Ale na to jsem moc srab, přeci jen jsou ve veliké převaze. Nebo prostě odejít? Jak se vůbec někdo takový dostane k tak úžasnému místu?“ Musím říct, že mě dost podržela přítelkyně, její rozmluvy mě uklidňovaly a přiměly zůstat a nakonec si to i užít a nenechat si to jen tak zkazit…
Dál mě napadalo, jestli chci dál podnikat takový urbex. Jestli jezdit na místa, která už někdo přede mnou objevil, byť jsou nádherná a zažívat to, co tady. Naštěstí to bylo naposledy, co se nám něco takového přihodilo. Ale smutek nad tím, kam až se tahle záliba dostala mě neopouští ani teď.
Pryč od chmurných myšlenek, zpátky k zámku. Není toho mnoho, co jsem o historii zámku zjistil, ale některá fakta stojí za zmínku. Původní hrad byl postaven již v 15. století. Z něj jsou zachovány jen dvě věže se vstupní bránou, zbylé části byly postaveny později. Konkrétně v 19. století nechal nejmenovaný šlechtický rod vzniknout hlavní budovu dnešního renesančního zámku. V roce 2005 se zámecké stavení dostává do majetku italskému páru. Žena, povoláním architektka, by ráda znovu vdechla již v té době zanedbanému místu život. Než jej noví majitelé získali, stavbu obýval jakýsi muž, který měl smlouvu s původním vlastníkem o bezplatném užívání zámku, „pouze“ za jeho údržbu. Italové sem jezdili na prázdniny a pán se jim o letní sídlo měl nadále starat. Jenže to se nestalo, areál se začal plnit odpadky a vraky aut. Došlo nakonec údajně ke konfliktu mezi rozhořčenými majiteli a správcem, který skončil až u soudu. Ten majitelé prohráli a museli zaplatit vysokou pokutu, pravděpodobně šlo o odškodnění správce za nepravdivé obviňování a pomluvy. Od té doby se o zámek přestal kdokoliv starat a tak nadobro zpustl.
Avšak loni založila skupina mladých lidí spolek pro záchranu této chátrající památky. Jak dále pokračuje tento příběh, netuším, ale snad se „Tajný hrad“ dočká dobrého konce. Nebo lépe, nového, úspěšného začátku…
