Chiesa Verde
V létě do Itálie není radno jezdit, to se ví, ale tentokrát jsem si v práci nemohl volno naplánovat jinak a naše srdce nás nikam jinam zrovna netáhla. To, proč sem cestovat v jiná roční období jsme pocítili ihned. Větší vedro jsem snad ještě nezažil a čím víc jsem nás táhl k jihu, tím to bylo horší. My s Jančou bychom to asi ještě nějak přežili, ale s naším sotva půlročním broučkem jsme to riskovat nechtěli. Zkrátka na urbex tohle počasí nebylo vhodné a vlastně ani na žádné jiné aktivity krom koupačky, takže jsme se rozhodli ustoupit, vzdát sny o střední Itálii a vrátit se na sever, konkrétně k o trochu chladnější Gardě. Ale ještě než jsme tak učinili, uprosil jsem Janičku, abychom provedli malý průzkum ve zdejších kopcích.
Za naším autem se práší jak od kočáru. Ne však proto, že bychom jeli rychle, nýbrž proto, že sem nahoru vede jen prašná cesta. Klikatí se kopcovitou, vyprahlou krajinou, kde se nachází spousta osamocených farem. A taky jeden osamocený kostel. K němu právě jedeme, protože kostely já tuze rád. Janička má taky ráda kostely, ale do toho šíleného horka se neodvažuje. Trochu jsem i rád, že na prohlídku téhle maličké sakrální stavby jdu sám, jelikož o ní mám prazvláštní informace. Naši kamarádi tu byli cca dva měsíce před námi a dle jejich slov je ve sklepě obytné části „uvězněno“ několik velice hladových a hlasitě štěkajících psů. K tomu cedulka nad vstupem do zapomenutého chrámu boží s výstrahou, že majitel vlastní střelnou zbraň na klidu taky nepřidá. K tomu všemu je před domem ve stínu stromu zaparkovaný vůz…
Nejdřív si tohle romantické místo fotím teleobjektivem z kopce, kde parkujeme. S horami v pozadí je to krásná podívaná. Rozžhavené sluníčko mi ale nedovoluje kochat se tím pohledem dlouho, opouštím svou rodinu ukrytou v klimatizovaném autě a vyrážím vstříc dobrodružství. Celý napjatý se nenápadně přibližuji k bílému pick-upu, abych zjistil, že jde o dlouhodobě odstavený vůz. Výstraha nad dveřmi už zmizela a žádné psy zatím taky neslyším. Zdá se, že to nakonec nebude náročný urbex. Z boku kostela prolézám zřícenou budovou a přes její rozvaliny se dostávám do zeleně zdobené kaple s nádherným křišťálovým lustrem. Jde o velice skromný, poměrně malý kostelík, který nejspíš nebyl navštěvován davy křesťanů, avšak pouze místními z okolních usedlostí. V dnešní době, kdy věřících spíše ubývá a lidé jsou mnohem mobilnější nemá taková stavba příliš šancí na přežití. Podobných opuštěných kostelů jsou v Itálii desítky, ne-li stovky.
Do potemnělého svatostánku prochází paprsky světla skrz díry v krovu. Okna jsou sice v horní části, přesto z nich nakukuje zeleň, jenž za ta léta chátrání po kamenných zdech vyšplhala až sem. Překvapivě tu zůstalo i nějaké to vybavení v podobě dřevěných lavic, svícnů a taky kovový kříž, který se stále ještě nablýskaně leskne. U vchodových dveří visí na zdi malá nástěnka s fotografiemi vojáků z první světové války. Žel Bohu, tato vzpomínka na padlé hrdiny pravděpodobně jednou skončí v hromadě suti. O tom, že tenhle kostelík asi nikoho nezajímá svědčí i fakt, že není označen ani na Google mapách. I díky tomu jsem nedokázal zjistit nic z jeho historie, ba dokonce ani to komu byl zasvěcen.
Z kněžiště vedou dveře do dalších částí stavení, leč ty jsou zavřené. Popravdě nesnažím se je ani otevírat z obavy, že by za nimi přeci jen mohl někdo nebo něco být. Prostor mezi čtyřmi zelenými stěnami opouštím na mé poměry velice brzy. Jednak tu není mnoho k focení, a pak taky nechci, aby na mě mí nejbližší museli čekat příliš dlouho. V duchu ještě poděkuji za stín, který mi kostel poskytl a teď už hurá k jezeru!
