Důl Měděnec

Bývalý železnorudný důl v Měděnci v Krušných horách navštěvujeme poprvé v roce 2015. Bylo tomu tak v rámci jedné z mnoha cest do sousedního Německa, kam jsme rádi vyráželi na víkendové urbexy. Byla to první a poslední zastávka v ČR, která nás zdržela víc, než jsme čekali. Na onen den si pamatuji, jako by to bylo včera…

Já, Topí a Pedrůz vyrážíme brzy ráno nasáčkovaní v mini vozítku Chevrolet Spark směr Sasko. Před nedávnem kdosi z tehdejší hrstky urbexerů objevil neznámý, velmi zachovalý důl. Z toho objevu měli všichni radost, o to víc, když nebylo zas tak těžké zjistit, kde se tento důl schovává. Jedeme primárně za německým urbexem, ale opuštěný důl máme krásně po cestě, tak proč se tu nezastavit.

Začíná babí léto a do hor už pomalu přichází podzim. Hustá mlha je toho důkazem. Za obcí vypadající jak po válce odbočujeme na malou asfaltku, která po chvíli jízdy končí u vrat se symboly překřížených kladívek. Po levé ruce je prázdné parkoviště, nejspíš určené dřívějším zaměstnancům závodu. Trochu riskantně této plochy využíváme k zaparkování. Naše auto tu vypadá jak kůl v plotu, jestli je areál hlídaný, mohlo by nám to způsobit komplikace. Ale naše lenost vyhrává, museli bychom se vrátit na hlavní a pak, jdeme to sem spíš jen obhlédnout. Vlastně ani moc neplánujeme zdržovat se tu nějak moc dlouho.

V husté mlze se jen slabě rýsuje pár budov. Těžko zjišťovat jak je to s ostrahou. Vydáváme se tedy pryč od hlavní brány po zrezlé koleji, abychom zjistili, jak se dostat dovnitř. Ta kolej je součástí dráhy z Chomutova do Vejprt, tč. se zastavenou pravidelnou osobní dopravou, jenž bývalý areál dolu lemuje z jižní strany. Po pár desítkách metrech narážíme na vyvrácený kus plotu. Neváháme a v mžiku pospícháme k nejbližší stavbě. Do ní je vjezd s vysokými vraty a za nimi se ukrývá modré prasátko. Prasátko je malá posunovací lokomotiva, tzv. lokotraktor. Je v bezvadném stavu, jsme velice mile překvapeni. Prasátko odtud po svých nejspíš už nikdy neodjede, koleje z remízy jsou vytrhané a napojení vlečky na trať již neexistuje. Mezitím se rozpouští mlha a z nebes na nás shlíží železobetonová skipová věž – dominanta celého závodu, která se nám doposud schovávala. Pod ní stojí velká budova s růžovou fasádou a my jsme opravdu zvědaví, co v ní objevíme.

Louže, mech, kapradí a rez. Veškeré vybavení zůstává na místě a v tichosti čeká na sečtení svých dnů. Ocitáme se v bývalé drtírně. Zde byla vyrubaná hornina rozmělňována za účelem získat to důležité. Tedy železo, měď nebo taky stříbro. Je to fotografův ráj a nám už dochází, že tohle nebude jen letmá návštěva. Z mechové haly se opatrně přesouváme vstříc dalším budovám. Skipová věž je bohužel uzamčena, jdeme tedy k podlouhlé stavbě, z jejíž střechy vyrůstá další, ocelová těžní věž. Pod ní je jáma do podzemí, kam se spouštěly výtahy s horníky. I tady je vše zrzavě orezlé. Dále se dostáváme do šaten pro horníky a po schodech do patra k laboratoři, která nám vyráží dech. Následují různé kanceláře, včetně té pro pana ředitele, kuchyňky nebo ohlašovací pracoviště. Odtud už vidíme i na bývalou vrátnici, která se jeví také opuštěně. Hladová kočka tu zrovna marně hledá svého páníčka. Vracíme se do přízemí, abychom doprohlédli zbytek. Tím je kantýna a kuchyň. Po několika hodinách to balíme a konečně pokračujeme za hranice.

O rok a měsíc později se do Měděnce vracím. Tentokrát sám a na otočku. Dostal jsem totiž info, že se objevil vstup do skipovky. K tomu bych si rád prošel i zbytek areálu, který jsme před rokem neprozkoumali celý. Teď už totiž vím, že když se někde nachází těžní věže, musí tam být také těžní stroje. A jiné zařízení, která čeká, až ho objevím.

Krušné hory mě vítají deštěm. Volím stejné parkování i cestu do areálu. Kontroluji prasátko a zjišťuji, že je již řádně očesané, dvířka do kabiny jsou vylámaná a chybí mu smaltované cedulky s označením, za něž jsou sběratelé ochotni zaplatit nemalé peníze. Natěšený pospíchám ke skipovce, ale její dveře jsou beznadějně zapečetěné. Nevzdávám se a snažím se vymyslet, jak se do věže dostat jinak. Při pohledu vzhůru si všímám zrezivělé lávky, která spojuje drtírnu s věží. Jdu najít cestu na střechu drtírny! O chvíli později už stojím na střeše, která se tak trochu změnila v bazén, jež pomalu prosakuje dovnitř haly. Déšť neustává, naopak. Z těžkých mraků visí provazy vody a kovová lávka je pěkně kluzká. Vede do kopce, dříve na ní byly nejspíš schody. Ale bohužel dřevěné, takže ty už jsou fuč. Zbylo tedy jen zábradlí, po kterém šplhám vzhůru k věži. Ptám se sám sebe, jestli nejsem tak trochu magor. Pode mnou je možná 20 metrová propast a otvor do věže se zdá být příliš malý na to, abych jím byl schopen v té výšce prolézt, a to ani nevím, co se nachází za ním. Kašlu na to, dnes se na vrchol skipovky holt nepodívám.

Jdu tedy zpět do drtírny, kde se chystám nafotit kapradím zarostlé lávky. Asi jsem toho adrenalinu měl málo. V kovových roštech pokrytých tučnou vrstvou bahna prosvítají četné díry. Hluboko pode mnou se ozývá šramocení. To jak opadávají kousky zkřehlého železa pod mými kroky. To mi stačí, radši se vrátím zpět na zem. Navíc další budovy čekají. Lezu hned do té další a nechápavě kroutím hlavou, jak jsme ji loni mohli minout. Kdyby se tak nestalo, pravděpodobně bychom si vyfotili krásně zachovalou kompresorovnu. Nyní je již zařízení značky ČKD částečně poničené magnety.

V další budově tuším těžní stroj, jelikož v ní mizí navíjecí lana z malé těžní věže. A opravdu tomu tak je. Ve stísněném prostoru je nacpaný stroj i s budkou pro jeho obsluhu. V ní to vypadá, jak kdyby to tu ještě včera fungovalo, vše je v perfektním stavu. Následuje budova, kterou už znám. Kolem výtahů pro horníky se dostávám do dlouhé chodby plné dveří do bočních místností. Za ten jeden rok se to tu rapidně změnilo k horšímu. Rozkopané dveře, rozházené věci, židle trčící v rozbitých oknech apod. Nemám tu téměř co fotit, vzhledem k tomu, že znám předchozí stav. Jen laborka je kupodivu stále ještě dobrá. Dlouho se zde nezdržuji, čekají mě ještě další části včetně malého důlního vláčku venku před budovou…

Vycházím ven nějakým bočním vchodem, když v tu chvíli zahlédnu dva muže. Udělám úkrok vpravo za malý smrček, navíc se již nezmůžu a dělám ze sebe sochu. Ti dva svižnou chůzí projdou pár metrů ode mne, aniž by si mě všimli. Letmými pohledy kontrolují protější garáže, zatímco já se vracím zpět do budovy, abych si našel nějakou schovku. Z ředitelny mám dobrý výhled na bránu, která je odemčená. Jejich auto stojí před ní, resp. před železničním přejezdem, který je hned u vrat. Avšak kovové poklopy odvodňovacího kanálu od minula zmizely, takže do areálu se obyčejným osobákem již vjet nedá. Po chvíli sledování se oba chlápci objevují u brány, zamykají ji, nasedají do auta a odjíždějí. A já myslel, že tady už nikdo nestřeží. No, dalo by se říct, že to tak je, protože tímto stylem toho opravdu moc neuhlídají. Což se taky postupem času projevuje víc a víc.

Nakonec už to úplně vzdávají a areál dolu se stává zcela volně přístupný. Fotky se valí celým fejsbůkem včetně adresy, z místa se stává turistická atrakce. Ne každý turista se tady však chová jako na návštěvě, takže je rudný důl čím dál tím víc zvandalizovaný. Přesto se sem po dvou letech znovu vracím. Díky ztroskotání všech snah o zabezpečení dolu se nakonec stala přístupná i ta skipová věž, kterou jsem tak chtěl navštívit. S dvěma kamarádkami, opět cestou do Německa, se snažíme dostat na parkoviště dolu. Jenže cesta k němu je zavátá sněhem, a tak musíme po svých. Vůbec nám to nevadí, jelikož hezky svítí sluníčko a na fabriku obklopenou lesy je nádherný pohled.

Ještě hezčí je pak výhled z ochozů skipové věže. Zasněžený kovový chodníček sice nepůsobí moc věrohodně, té podívané ale nemůžeme odolat. Celý areál máme jako na dlani a opět jen a jen pro sebe. Není totiž víkend, takže to tu dnes není jak na Václaváku. Zelený těžní troj včetně ovládacího pultu je ještě v pěkném stavu. Možná proto, že není dlouho přístupný a nebo taky proto, že ne každému se chce vylézt tolik schodů. Výtah totiž nefunguje. K tomu všemu většina lidí asi vůbec netuší, že by tady nahoře měla čekat něco zajímavého.

To byla má třetí a poslední návštěva Měděnce. Četnost příspěvků věnovaných pozornost dolu Jana Řezáče se ve fejsbůkových skupinách stále zvyšovala. Už to bylo otravné a určitě si nejeden urbexer přál, ať už tu provařenou atrakci zbourají. To se nakonec taky stalo. Je to sotva pár týdnů, co internet obletělo několik videí z odstřelu zdejší dominanty. Tento akt považuji za uzavření jedné velké kapitoly hornictví v Krušných horách. Dlouho jsem vyčkával doby, kdy začnou lidé zapomínat, že nějaký takový důl byl dříve Mekkou urbexu v Čechách, za kterou sem rádi přijížděli i nadšenci ze zahraničí, abych mohl dát do kupy kompletní galerii. Galerii fotek, jakožto jedné z mála vzpomínek, která po něm zůstala.

Je konec, měl jsem ho moc rád, čest jeho památce!