Elektrárna Hell’s Bells

Vodní elektrárny mám rád. Obvykle je můžeme najít v pustinách, v zarostlém údolí, tam kde se kroutí řeka, stranou od lidí. Jednu takovou máme nedaleko od baráku. Stará oprýskaná budova s reliéfy Poseidona na fasádě si dodnes zachovala svůj „antický“ půvab. Dříve jsem si bláhově myslel, že je opuštěná, leč její vzhled mě oklamal. Uvnitř běží neúnavně dvě naleštěné Francisovy turbíny.

V Česku jsem na pěknou opuštěnou vodní elektrárnu ještě nenarazil. Bůh ví, jestli se tady vůbec nějaká taková vyskytuje. Za to třeba v Itálii jich je požehnaně. Pár jsem jich navštívil i ve Francii a právě jedné z nich je věnován dnešní příspěvek.

Náročný den se pomalu, ale jistě chýlí ke konci. S přítelkyní jsme dnes časně z rána po celonoční jízdě přijeli do země výborného vína a šampaňského. Rozjetý podzim nás přivítal vydatným a neutichajícím deštěm. Začali jsme zhurta, tudíž za sebou máme první úlovky, stovky kiláků a na krku pořádnou únavu. Máme toho plné kecky, přesto se ještě snažíme dojet až na jih Francie, kde nás čeká ještě jedno zajímavé místo. Stíháme to za světla, takže další dobrodružství může začít…

Dříve fešnou budovu elektrárny chvíli sledujeme ze silnice. Plot by šel přelézt, ale provoz je tu takový, že by to rozhodně nebylo v klidu. V mapě tedy zkoumám terén a vybírám lepší místo, kudy by to šlo více na pohodu. Za novou a kamerami střeženou budovou stojící vedle té zchátralé odbočujeme kamsi do chroští po blátivé cestě, až přijíždíme na konec plotu. Stačí ho jen obejít a jsme v areálu. Nová, ošklivá budova byla nejspíš důvodem k opuštění té staré, o dost pěknější. Vyhýbáme se jí obloukem kvůli již zmíněným kamerám a už už spěcháme k té opuštěné. Cesta dovnitř je jednoduchá – hlavními dveřmi. Vstupujeme skrz prosklený výklenek do haly s řadou svislých turbín tvarem připomínajícími zvony. Táhlý ovládací panel hyzdí malůvky neznámých umělců. V prázdných prostorech mi takové výjevy nevadí, tady mě však ruší. Vnímám je jako zneuctění něčeho, co je mnohdy několikanásobně starší nežli sám jejich autor. Přesto se mi to tu líbí, zvonečky dělají tohle místo neobvyklé.

Trochu si ještě postesknu, že je venku tak ošklivo. Za slunečního svitu to tu musí být parádní, hádám podle barevných tabulkách skla ve vysokých oknech. Ale toto není místo, na které si mohu naplánovat čas podle počasí a klidně se na něj vrátit vícekrát. Na to je příliš daleko od našeho domova. Nezbývá, než být vděčný za tu možnost vidět ho alespoň takto.

Nefotím zde příliš dlouho, jak je u mě zvykem. Není totiž co, zbytek budovy je prázdný a tak se vydáváme do deště, abychom si zavčasu našli vhodné místo k odpočinku. Večeři neřešíme, před cestou jsme si plácli, že budeme držet několikadenní půst. Dnešní noc tedy strávíme o hladu v autě. 🙂