Ex-Cotonificio I.díl
Vždycky, když hledám informace o nějaké italské továrně, abych zjistil něco o její historii, jsem překvapen jak málo se toho najít dá. Česko je sice malá země, ale fabrik zde bývalo požehnaně a údajů o nich jsem vždy našel spoustu. Zdá se, že u nás je o průmyslové dědictví větší zájem, nežli v Itálii. Teď, když tvořím další příspěvek pojednávající o jedné bývalé italské textilce, narážím zas na ten stejný problém. Přitom nemám vůbec pocit, že by šlo o nějakou bezvýznamnou továrnu.
Cotonificio, tedy mlýn na bavlnu, byl založen na počátku 20. století. Zpracovával bavlnu, aby z ní následně produkoval spodní prádlo, lůžkoviny nebo třeba kapesníky. Provoz byl ukončen v roce 1990. V roce 2013 byl zaznamenán únik olejů do přilehlého vodního náhonu, načež byla opuštěná továrna preventivně zabavena státem, aby mohl být zamezen další úniku chemikálií jejich likvidací. Na náklady majitelů samozřejmě. Ti jsou stíhaní za nedodržení asanačních povinností a za další přestupky spojené s ukončením provozu továrny. A to je asi tak vše, co jsem se o ní dočetl. Zvláštní, ale aspoň něco…
Historických zmínek je sice poskrovnu, ale zašlou slávou starých časů to tady na nás dýchá od první chvíle, kdy jsme prolezli pootevřeným oknem do administrativní budovy. Vzhledem k tomu, jak veliké místo to je a kolik toho v něm zůstalo, rozhodl jsem se rozdělit fotky do čtyř částí. Z leteckého pohledu budovy tvoří obdélník. Jeho delší levá strana tvoří kanceláře, ošetřovnu a vrátnici včetně bytu vrátného. Na adminu navazují prostory finální výroby, balírny a sklad hotových výrobků. Delší pravá strana skrývá rozsáhlé haly, jak prázdné, tak plné tkacích a přádacích strojů. Je zde také malá laboratoř a kotelna. Vnější stranu obdélníku lemuje vodní náhon s průzračnou vodou z nedalekých hor. První část, tedy přímo tento příspěvek je věnován právě tomuto úseku…
Zavíráme za sebou okenici, která nás vpustila do nitra dalšího jedinečného místa. Již první kroky na půdě této továrny nás ujišťují, že jsme se vrátili zpět v čase o několik desetiletí. Nejsou tu žádné moderní technologie, namísto počítačů se práší na staré psací stroje. Zvědavost nás ale táhne dál, hlouběji. Z administrativní části tedy nesměle vystupujeme na dvůr, který následně přebíháme. Protější haly nás totiž lákají ještě víc a nevím jak mí kamarádi, ale já chci vždycky v první řadě nafotit to nejzásadnější. Vklouzáváme do místnosti plné šablon (bohužel si nevzpomínám, jak přesně se všechny ty věci nazývají odborně). Na ztrouchnivělém stolku se kymácí totálně zkorodovaná mašina, která do oněch šablon dělala dírky, podle kterých se pak tkalo. Strop je zde sytě zelený a tu a tam z něj padá kapka vody. Hned vedle je skladiště plné starých šicích strojů Singer. Strop je ještě zelenější a některé stroje se již propadly promočenou deskou stolku na zem.
Rozlehlé a prázdné haly jsou tady snad stejně atraktivní jako ty vybavené. V četných kalužích se odráží blankytně modrá obloha nad střešními světlíky, místy se povalují špulky a jiné artefakty textilní výroby. Jedna hala se dokonce proměnila v botanickou zahradu, kde cvrkot starých strojů nahradil zpěv ptáků. Všelijaké rostlinky se plazí na parapetech za okny i uvnitř, keramickou dlažbu místy pokryl mechový koberec a v dáli šumí padající voda v náhonu, který teče přímo pod touto budovou. Málokterá přírodní rezervace může nabídnout takovou divočinu, jako tahle stará fabrika…
Protože jsme právě přišli nakonec pravé delší strany odkud se nedá jít nikam dál, rozhodujeme se omrknout stavbu, která tvoří spodní kratší stranu. Tento dům se nakonec ukazuje jako továrníkova vila. Tu vám ale představím v některém z dalších příspěvků. Zde zároveň náš průzkum přerušil razantní úbytek světla způsobený přicházející bouří. Jsme tu už čtyři hodiny a prošli jsme sotva třetinu chátrajícího objektu. Domlouváme se zbytkem výpravy na úprku, večer klepe na dveře a je ještě potřeba nakoupit nějaké zásoby a najít místo na spaní.
Protože jsme se hned na začátku rozdělili, já s přítelkyní jsme šli do spodní části areálu, Topí s přítelkyní do horní, vyprávíme si v kempu u piva co zajímavého jsme kde objevili a je již jasné, že se následujícího dne musíme do textilky vrátit. Od našeho kempu je naštěstí nedaleko, času na odpočinek bude dostatek…
Po krátké cestě tedy opět stojíme u otevřeného okna a chystáme se dokončit, co jsme včera načali. Sluníčko opět krásně prosvětluje zubožené průmyslové prostory, kterých jsem se včera nestihli dostatečně nabažit. Pravou stranou jsme včera sice začali, ale v půlce, takže nám ještě jedna polovina schází. Opět se rozdělujeme a já s Jančou jdeme hledat elektrárnu nebo tak něco. Taková fabrika přeci musela mít i svůj vlastní zdroj tepla a elektřiny. Od včera mi to vrtá v hlavě, takže tohle musíme udělat v první řadě. Objevujeme starou dílnu, z níž se dá konečně dostat přímo k náhonu. Voda v něm je příšerně ledová, ale to se docela hodí, hned od rána je vedro jak ve výhni. Má drahá se ráda otužuje, takže toho ihned využívá a ve chvíli je již po krk ve vybetonovaném korytu. Mně stačí smočit jen nohy a mám dost. Raději jdu hledat dál, jestli se tady někde neskrývá nějaká ta turbína. A ono fakt jo! O kousek dál nacházím na dveřích cedulku s názvem „centrala termica“ a za nimi krásný cihlový kotel. Před rezavými schůdky zrovna kvete záhonek neznámých květin. Ve vedlejší místnosti odpočívá miniaturní modrý turbogenerátor a já jsem maximálně spokojený. Dokonale zchátralé místo bez známek vandalismu, přesně tak, jak to mám rád.
Dále nás čekají opět haly plné krásných strojů jak někde ve skanzenu. Jen ten průvodce, který by nám řekl, k čemu všemu sloužily tady chybí. Zde se také konečně dostáváme k laboratoři, o níž už víme, že se do ní leze dost blbě. Jen jedna skleněná tabulka chybí v prosklené stěně oddělující laborku od výrobních hal. Není to tak hrozné, jak to vypadá, po chvíli snažení jsem uvnitř celo zelené místnosti. Jakou barvu asi tak měly její zdi kdysi, když tady ještě někdo vařil všelijaké lektvary? Tím jsme ukončili průzkum pravé strany pomyslného obdélníku a přecházíme do horní části. To, co uvidíme tady je na celý další příspěvek…
