Filmový kostel

V bývalých Sudetech, v jednom nevelikém městě jsem se seznámil s místním farářem, který měl pod palcem hned několik nevyužívaných kostelů. Starší zakulacený pán polské národnosti byl velice milý a kupodivu i důvěřivý. Vůbec jsem ho nemusel přesvědčovat o dobrých úmyslech, s nimiž jsem za ním přicházel. To se jen tak nevidí, mé zkušenosti jsou spíš takové, že se faráři obávají pustit někoho cizího do kostela bez dozoru. Moc se jim samozřejmě nedivím, někteří zloduši umí být hodně přesvědčiví. Pravdou ale je, že jsem měl písemné povolení přímo ze samotného biskupství, jemuž je zdejší farnost podřízena.

Když jsem o toto povolení žádal, týkalo se jen jednoho konkrétního kostela, který jsem měl předem vyhlídnutý. Že má pan farář na starosti další jemu podobné, to jsem zjistil až při našem prvním setkání. V chodbě na jeho staré faře visela hned za dveřmi veliká nástěnka plná všemožných klíčů. Sám pan farář se v nich pořádně nevyznal, když hledal ty správné. O některých snad ani nevěděl, že je tam má. Ale bohužel pro mě zjistil, že pár zásadních tam chybí. Kvůli kostelu, kterému je věnován tento příspěvek jsem se za starým pánem vrátil ještě několikrát. Nevěděl jsem, co přesně mám v tomto kostele čekat, ale zvědavost mi nedovolovala na něj zapomenout…

Problém byl ten, že si obec, v níž kostel stojí vybrali němečtí filmaři k natáčení jakéhosi filmu či seriálu a jelikož chtěli natáčet i v kostele, měli jediný klíč oni. Jednou jsem se jel podívat přímo na místo, zda na ně nenarazím, třeba by se s nimi dalo domluvit. Ale nikdo nikde. Při pohledu na původně vypadající náves jsem se ani nedivil, že si vybrali zrovna tohle místo. Jako by se tady toho od války příliš nezměnilo. Když jsem se pak zase chystal na další průzkum kostelů v pohraničí, zavolal jsem panu faráři, jak to s natáčecím kostelem vypadá. Měl pro mě nečekaně milou zprávu, filmaři skončili a klíč vrátili. Na nic jsem nečekal a hned ráno jsem vyrazil na faru. S klíčem jsem pak upaloval do nedaleké vísky, ale zatím jsem příliš nejásal. To, že máte klíč od takového místa ještě neznamená, že se do něj dostanete. Už několikrát se mi stalo, že byl zámek poškozený a nešel odemknout.

Napjatě strkám stařičký klíč do zrezlého zámku, pomalu jím otáčím, slyším cvak a dveře se otevírají. Přede mnou se objevují další krásné dveře. Beru za kliku a přichází ten pokaždý stejný moment překvapení, když se přede mnou otevře něco tak nádherného. Skrz čtyři sloupy podpírající balkon civím jak opařený na tři pozlacené oltáře na druhém konci chrámové lodi. Promnu si oči, jestli vidím dobře a pomalu kráčím vpřed uličkou mezi zaprášenými lavicemi vstříc modře vymalovanému presbytáři. Nad hlavou se mi nepatrně pohupuje pár skleněných lustrů. Otáčím hlavu zpět se zvídavým pohledem „a co varhany?“. No jo, jsou tam, a dokonce i s píšťalami. U nohou se mi krčí prastará, kamenná křtitelnice, stojím v pomyslném trianglu tria oltářů. Magické místo, kde si docela snadno představuji modlitby posledních obyvatel před jejich odsunem. Zas a znovu cítím jejich energii, snad jako bych byl sám někdy její součástí. Vzhledem k tomu, jak mě to do dříve německy hovořícími Čechy osídleného pohraničí táhne, je dost možné, že jsem zde některý ze svých minulých životů opravdu strávil. Ne náhodou je pro mě tohle téma tak fascinující…