Haus der anatomie

Zpravidla se na již navštívená opuštěná místa podruhé nevracím. Jednak protože se stav každého takového místa s postupujícím časem mění k horšímu, tudíž lepší fotky už nevzniknou a ještě k tomu jsem pak akorát zklamaný z lidí, kteří jen kradou a ničí. Druhak proto, že nemám čas ani na nová místa, která na mou návštěvu teprve čekají, tak proč se zdržovat s těmi starými. U Haus der Anatomie jsem ale učinil výjimku a to hned dvakrát…

Je rok 2015 a s mými dvěma kamarády z tehdy dobře rozjetého „urbex týmu Kralupy“ se vydáváme urbit do německého pohoří Harz. Tyhle hory jsou plné hotelů, sanatorií a klinik, mnohdy nechaných napospas osudu. Ve městě Bad Harzburg se chystáme hned na několik takových objektů. Prvním z nich je vyhořelý luxusní hotel Harzburger Hof. Jeho průzkum proběhl hladce, takže se můžeme v klidu přemístit jen o pár ulic dál. Tam stojí krásná dřevěná budova, jenž byla také původně hotelem. Před druhou světovou válkou se však proměnila ve fyzioterapeutickou školu, která fungovala až do roku 2006. Pak se z nevyhovujících kapacitních podmínek přestěhovala do jiných prostor a v té době ještě památkově chráněná budova začala chátrat.

Dům je ve svahu, na kraji lesa, za ním vede turistická stezka. Z ní scházíme blíž k budově a snažíme se najít vstup. Na prosklené terase vidíme škvíru, kterou by to šlo. Když k ní šplháme, spatřuji zvědavého turistu, který nás pozoruje ze stezky opodál. Jsme ve fázi, kdy se můžeme jen modlit, aby nezavolal policii. Po chvíli už s úžasem procházíme zachovalé učebny. Ani nestihneme vytáhnout fotoaparáty a dva policisté už obchází barák zvenčí. Nechceme dělat problémy, tak jen čekáme, až se dostanou dovnitř. To také netrvá příliš dlouho a první z nich už leze oknem vedle hlavního vchodu. Nakonec jich je asi šest a když zjišťují, že jsme přišli jen fotit, jsou k nám shovívaví. Bývalou školu ale samozřejmě musíme opustit a ještě dostáváme výstrahu, že další objekty v jejich rajónu máme také vynechat. Jsou si moc dobře vědomi toho, jak moc jich tady mají. Loučíme se a přemisťujeme se na další hotel na okraji města. 😀

Rok 2016, jsme tu zas. Tentokrát si dáváme většího majzla. K našemu překvapení nás čeká mnohem snazší vstup než loni. Jedny ze zadních dveří jsou dokořán, nechtěným pohledům kolemjdoucím se ale stejně nevyvarujeme. Respektive pohledům hotelových hostů chilujících na balkoncích vedlejší budovy. Sedí tam v klidu a nic nedělají, jen koukají, asi už jsou zvyklí.

Podle toho, co jsme viděli loni se tady toho, díky Bohu, moc nezměnilo. A tak fotíme ostošest, benga nikde. Jen pár podivných zvědavců se tady prochází po baráku. Foťáky nemají, koukají na nás trochu nevěřícně, nejspíš na zchátralou školu narazili náhodně.

V jednu chvíli se z toho bludiště chodeb vymotávám přesně uprostřed celé stavby – ve světlíku. Koukám s hlavou vzhůru a přemýšlím, jak to vyfotit. Najednou se ze sklepa vynoří dva z těch podivínů s gramofonem v ruce. Strkají jej do batohu a odchází. Neměl jsem jim něco říct? Umím sotva anglicky, natožpak německy. Mám vůbec právo rozhodovat o cizích věcech? Sám tady nemám co dělat. To jsou věci, které mě napadají bezprostředně po tom, co jsem právě viděl. Na druhou stranu to, co odtud nikdo neodnese nakonec skončí v troskách…

Rok 2018 a prý že do stejné vody podruhé nevkročíš. Už ani nevím, kdo měl ten nápad sem jet znovu, ale stalo se, jsme tu. Kolem ještě více zubožené stavby vyrostl mobilní plot. Ten bývá v pohodě, dá se obvykle vysadit a bez problému projít. Tady to ale nejde, je poctivě pospojován a na mnoha místech přikurtován ke zdem. Nezbývá, než jej přelézt. Z toho radost nemám, dělá to dost rámus, navíc je to celkem vachrlatá konstrukce, která se bortí jen se na ní podívám. Mý dnešní parťáci mají minimálně o 30 kilo míň než já, plot překonávají celkem hravě. Pode mnou se prohýbá, ale naštěstí drží na místě a nepadá.

Na začátku jsem psal, že se nemá cenu na stejná místa vracet, jelikož lepší fotky už nevzniknou – ne vždycky je to pravda. Když jsou k tomu správné podmínky, teprve až po čase jinak zachovalé a netknuté místo doslova vykvete. A tak se například nad klavírním křídlem krásně zazelenal strop, což je známka toho, že vlhkost pronikla až do přízemí. On i samotný klavír trochu více zvlhnul od poslední návštěvy. Úchvatný je především pohled z oken na chodbě do nitra světlíku, kde se krapet pokřivily stěny. Nebude dlouho trvat a celý dům se sesype jak domeček z karet. Nepřejte si vidět ty podlahy, které musíme překonat, abychom se dostali do dalších částí. V některých místech se svažují snad až ve 40° úhlu. Možná dobře, že nevidíme, co se skrývá pod vodou nacucanými koberci. Se svou vahou, pod kterou se klaní i kovový plot tady mám trochu vítr, přiznávám. Ale vše dobře dopadá, resp. nic tady s námi nepadá, tudíž odcházíme ve zdraví a s další porcí fotek na kartě. Tentokrát si jich odnáším jen pár, jelikož jsem si vyfotil jen to, co se změnilo k „hezčímu“, ale jsem za ně rád.

Čtvrtou návštěvu Haus der Anatomie už nepřidám, i kdybych chtěl. Nikdo už jej nikdy nespatří, zase zůstaly jen fotky…