Horská chata
Mimo urbex chodím také velice často a rád do přírody. Mám rád lesy, skály, divoké říčky, daleké výhledy. Dříve jsem krajinu dokonce hojně fotografoval, dnes už jsem spíše jen jejím obdivovatelem. S přítelkyní vyrážíme na výlety mimo civilizaci co to jde. Občas je kombinujeme s návštěvou opuštěných míst a někdy i neplánovaně. Tak tomu bylo i v případě objevení této horské chaty.
Krajina se ještě ani nestačila pořádně probrat ze zimního spánku, větve holých stromů se kymácí v silném větru sem a tam, ale sluníčko svítí náramně. Je čas vyrazit objevovat nepoznané. Tentokrát naším cílem není nic opuštěného, ani žádná jiná budova, nýbrž hora v jednom nejmenovaném pohoří. A protože je zdejší krajina turisty patřičně oblíbená, využíváme k její návštěvě období mimosezóny. Stejně jako při urbexu, tak i v přírodě máme rádi klid a nikým nerušený prožitek.
Po několikakilometrovém stoupání příjemnou zalesněnou cestou dosahujeme vrcholu. Stojí tu mimo jiné také nějaká stavba s dřevěnou rozhlednou. Tou stavbou je výletní restaurace s penzionem. Na první pohled není hned jasné, jestli je jen zazimovaná nebo definitivně uzavřená. Ale při bližším zkoumání nacházíme známky dlouhodobějšího nevyužívání. Vzhledem k tomu, že jsme tady na kopci celou dobu jen my dva, v klidu budovu obcházím, jestli se tady někde neskrývá nějaký tajný vstup. A ejhle, skrývá! Pobízím přítelkyni k proplazení se malým sklepním okýnkem, jež někdo vymlátil. Z horské túry se rázem stává urbex. Tedy zatím to považuji jen za infiltraci, jelikož si stále nejsme jistí, zda je tohle místo skutečně opuštěné, ale jak jinak to zjistit?
Ocitáme se ve skladu plném všelijakých věcí. Je tu docela bordel, ale to byl u mě doma také, takže to nic neznamená. Ze sklepa se za krátko dostáváme do přízemí, kde spí kdysi oblíbená restaurace. Místy narážíme na podlaze pohozené předměty, ale jinak je tu celkem čisto. Modernější je část s barem a s kachlovými kamny, útulnější zas dřevěný sál, který jsme ještě před chvílí okukovali zpoza oken. Až silně zatuchlý pach v kuchyni nám naznačuje, že se tu dlouho nevařilo. Ale i kdyby se vařilo, asi bychom si tady stejně nic nedali, ceny dle lístku na baru nebyly zrovna dvakrát nízké.
O patro výš je několik pokojů z nichž je hezký výhled do korun stromů. Ubytovávali se zde jen opravdoví turisté, mastňáci v autech neměli šanci. Totiž vjezd je do těchto končin zapovězen. Že by důvod, proč byl hotel uzavřen? Zdá se, že prošel rekonstrukcí poměrně nedávno. Pokoje jsou čisté, toalety už ale někdo stihl zaneřádit. Dokonce je zde i dětský koutek. A to hlavní – dveře propojující chatu se schodištěm uvnitř rozhledny. A tak se nakonec můžeme pokochat i výhledem na zalesněnou krajinu, kvůli čemuž jsme sem vlastně původně šli. 🙂
