Manicomio di P.

Uběhlo už půl roku od posledního přidání kompletní galerie z opuštěného místa, holt času teď nemám nazbyt, a tak spousta zajímavých míst nadále čeká v šuplíku. Nicméně včera jsem si toho času přeci jen trochu našel, abych zkompletoval fotografie z dalšího italského blázince. Fotky už jsou to opravdu hodně staré a pořízené při mé první cestě za urbexem do této jihoevropské země.

Poslední fotka hotová, zavírám Photoshop a namísto toho otevírám internet, kde mě ihned do očí praští několik hrůzných zpráv o tom, co se právě děje v Praze. To ve mě samozřejmě vyvolá spoustu pocitů a myšlenek a moje hlava si to ihned snaží dát nějak dohromady, ale marně. Zprávám o dění ve světě i u nás se již nějakou dobu celkem zdárně vyhýbám, a to protože jsem se jimi nechával až příliš ovlivňovat. Jenže teď to bylo silnější než má vůle a nešlo to vytěsnit. Bylo to prostě už moc brutální a moc blízko. Dřív jsem si myslel, že téma smrti se mnou nic moc nedělá, že jej mám zpracované, nebo že se smrti nebojím a mám ji v přijetí. V poslední době přicházím na to, že je to právě naopak. Že můj strach z ní je tak velký, že ovlivňuje celé mé žití. Možná to tak má většina z nás, jen si to nedokážeme dát do souvislostí a tak s tím jen těžko budeme něco dělat. Z toho, co se právě odehrálo na filozofické fakultě mi není dobře, ale za svůj úkol považuju dojít k uvědomění, že zemřít může kdykoliv kdokoliv z nás, každou vteřinou. Že i přesto, že zrovna teď přímo vedle mě nikdo neumírá, tak ta smrt je tu neustále a je všudypřítomná.
Jak to ale souvisí s průzkumem opuštěné nemocnice? Snad nijak. Jen mám potřebu s vámi sdílet kousek mých myšlenek.

Zpět k urbexu. Přijeli jsme do jednoho většího města kousek od moře s očekáváním, že zdejší léčebnu pro duševně choré spíš nepokoříme než naopak. Je uprostřed města a vstup do ní je dle našich informací o velikém štěstí. Cesta totiž vede přes pozemek jakési firmy, která má sice o pracovní den svou bránu dokořán, avšak její zaměstnanci jsou pozorní. Kdo by si taky nevšiml týpků s baťohy mizících v houštinách parku, za nímž už je jen zchátralá budova a nic víc. Zaparkovali jsme tedy na placené zóně (jinak to ani nešlo) a parkovací lístek jsme si ani nevzali s tím, že za chvíli budeme zpět. Jenže… ono se nám to povedlo. Prošli jsme kolem budovy v níž se svítilo, ale všichni byli nejspíš zaneprázdnění svou prací. Park, který sloužil dříve k vycházkám pacientům nám pak posloužil jako úkryt před zraky zaměstnanců, kteří se záhy začali kolem jejich sídla hemžit. Ještě jsme ale neměli vyhráno, za zdi ztichlé léčebny bylo potřeba prolézt malou dírou ve dveřích, na kterou bohužel bylo dobře vidět. První půlka naší výpravy to zvládla hbitě, druhá musela vyčkávat většího klidu. Kamarád Chroby s sebou vždy vozí všelijaké speciální vybavení, tentokrát to byly vysílačky. Otvorem ve dveřích jsme měli dobrý přehled nad děním kolem firmy, když byl vzduch čistý, dali jsme pokyn a za chvíli jsme byli všichni zase pohromadě.

Během chvíle jsme se rázem ocitli v jiném světě. Ve světě, kde se nikdo o nic nestará, kde si příroda může nerušeně dělat co chce, ne jako tam venku za zdí. Stojím na jednom ze zarostlých nádvoří, kde přes husté koruny stromů není vidět na nebe. Kouknu se pod nohy a všude jen břečťan. Plazí se po zemi, šplhá po mohutných zelených deštnících a končí až tam někde nahoře v těch obřích korunách. V představách vidím pacienty, jak v té uklidňující zeleni obědvají u stolů, které z toho břečťanového koberce vykukují. Představa je to idylická, ale být tu mezi nimi by nikdo z nás nechtěl. Podobných míst jsem v Itálii viděl už několik a pokaždé mě napadala stejná otázka. Kolik lidí tu doopravdy došlo k uzdravení jejich duší? Odpověď neznám, možná že ji nikdo nezná, ale mám neblahé tušení, že jich příliš nebylo a i to je možná důvod proč byla tato místa zavírána.

Z vybavení se tady toho moc nedochovalo. Taky je to už pěkná řádka let, co tohle zařízení přestalo fungovat. Přesto jsem moc rád, že jsme se sem dostali. Je to velice fotogenické místo s jedinečnou atmosférou, které dýchá historií. Aby ne, když bylo postaveno už v první půlce 19. století. Třešničkou na dortu je malá kaple vprostřed areálu, kde kolem hlavních dveří „straší“ několik bust. 🙂
Cestou ven z psychiny jsem již byli zahlédnuti několika lidmi, ale vzhledem ke směřování našich kroků ven z areálu jsme nebyli zastavováni ani oslovováni. Za stěračem na předním okně našeho auta jsme si ještě vyzvedli suvenýr od zdejší městské policie a pak už zase pokračovali vstříc dalším dobrodružstvím.