Manicomio di Quarto

V roce 2017 jsme s přáteli vyrazili na urbex do Itálie, kde jsme mimo jiné navštívili krásnou budovu částečně opuštěné nemocnice. Nemocnice pro duševně choré… Tzv. nová budova ze 30. let 20. století byla téměř celá prázdná. Na žádné zařízení nebo pozůstatky po léčbě psychických onemocnění jsme nenarazili, avšak k naší radosti se uvnitř skrývalo několik zajímavých koutů a především pak impozantní schodiště protínající centrální část budovy.

O historii tohoto místa bych se dnes už klidně mohl rozepsat. Už delší dobu totiž není opuštěné, prošlo rekonstrukcí a stalo se základnou například pro zdejší radní. Ale ještě před tím, v době, kdy Itálii ochromila Corona a způsobila veliký nárust lidí, kteří potřebovali lékařskou pomoc, byla zpustlá budova provizorně využita k hospitalizaci pacientů. Popravdě, moc si to představit nedokážu. Ne že by šlo o plesnivou ruinu, kde se propadají stropy a na podlaze roste mech, ale těch cca 20 let neúdržby přeci jen bylo vidět. Odlupující se barva ze zdí, v chodbách nafoukané suché listí, rozbitá okna nebo četné malůvky pubescentních vandalů. To vše asi nebylo možné opravit či odstranit ze dne na den.

To vše je již ale minulostí, dnes se do bývalého blázince vrací zcela jiný život. Což je skvělé, jelikož do znovuvyužití takhle velké stavby se obvykle nikomu moc nechce, a tak chátrá až ji nakonec nezbývá než zbourat. Janovským radním se ale podařilo tento častý osud zvrátit, takže se po šedém schodišti už neprohání vejrostci, kteří jen přišli ničit. I nám, milovníkům chátrajícího zde odzvonilo. Kdo s návštěvou váhal, má smůlu. Jsem moc rád, že já to nebyl. Toto místo vidět na vlastní oči byl zážitek. S radostí jsem si nafotil mohutné schodiště střežené obřím černým havranem, které nás dovedlo až na rozsáhlou terasu z níž byl výhled i na nedaleké Ligurské moře. Sem ale blázny nejspíš nepouštěli, dolů to byla pěkná výška…