Monastero San Pietro
V roce 2017 jsme podnikli s partou kamarádů naši druhou výpravu za objevováním italských opuštěných míst. Ta první proběhla o rok dříve a tolik nás nadchla, že se do Itálie vracíme pravidelně každý rok.
Místo, které vám teď ukážu bylo v našem seznamu hned na začátku a já osobně jsem se na něj velice těšil. Jde o bývalý klášter v centru jednoho severoitalského města. Byl postaven v 17. století a kapucínským jeptiškám sloužil až do roku 1810, kdy byl proměněn ve školu. Později v něm byla zřízena psychiatrická léčebna, jenž fungovala až do 90. let 20. století. Historická budova se dvěma kaplemi tak chátrá více jak 20 let, což se na jejím stavu značně podepsalo. „Třešničku na dort“ dodalo pak ještě zemětřesení, které už tak zbídačené stavbě vůbec nepomohlo…
Ty dvě kaple byly právě to hlavní, na co jsem se tak těšil…
První z nich je lehce potemnělá díky závěsům zdobeným různými ornamenty. Lavice pokryté tučnou vrstvou prachu jsou otočené k jedinému oltáři. Dveře vedle něj nás vítají k nahlédnutí do útrob honosnější sestřičky – druhé kaple. Tři monumentální oltáře z mramoru zdobí mnoho soch. Před nimi se pod troskami kazetového stropu a střepů rozmlácených tašek schovávají další lavice. Je to opravdu úžasná podívaná, ale pod tím stropem se necítíme vůbec dobře. Podlouhlou dírou koukáme na blankytně modré nebe a tu a tam se nám do očí sype prach sfouknutý lehkým vánkem z odhaleného krovu. Ve vzduchu se pohupuje několik kusů prken, která se musí každou chvíli utrhnou. Visí doslova jen na vlásku. Stejně tak zbytek stropu vypadá, že skončí brzy na podlaze, která už teď není přes všechen ten materiál ani vidět a my jen doufáme, že se k tomuto přesunu nerozhodne právě teď. Tato kaple sloužila pravděpodobně veřejnosti, kdežto její sousedka byla určena obyvatelům kláštera, tedy jeptiškám, později pacientům nemocnice.
Stejně zchátralé byly i ostatní budovy kláštera a na rozdíl od kaplí i úplně prázdné. Kromě několika místností, které našly využití u bezdomovců zde nezůstalo nic. V tmavém koutě na konci jedné z dlouhých chodeb si fotím shnilý oltář a pak už se věnuji akorát zahradě. Tedy tomu, co z ní zbylo. Čtvercové atrium je totálně zarostlé. Hroutící se budovy ho lemují dokola kolem včetně ztichlého podloubí. Vrátit zahradě její půvab bude s ohledem na neutěšený stav kláštera to nejmenší…
