Myslivcův domek
Opuštěné domky v Česku se co do fotogeničnosti nedají třeba s Itálií srovnávat. Až na výjimky jde obvykle o skromně vybavené, nikterak zdobené místnosti s ne moc zajímavým nábytkem, bez cenností. Troufám si tvrdit, že zahraniční průzkumníky naše vybydlené chýše příliš nenadchnou. Jenže nám se přes to všechno líbí a máme radost, když něco aspoň trochu zachovalého objevíme. Nezajímavý nábytek z dob socialismu, kýčovitě malované hrnečky nebo třeba gumové ubrusy. V každé domácnosti to vypadalo stejně. Moje generace tohle všechno ještě pamatuje, i když už jen z návštěv babiček a dědečků. A o tom to právě je. Vzpomínky! Vždycky mě to nutí vzpomenout si na prázdniny u prababičky. V myšlenkách se mi nepromítá jen pohled do jejího příbytku. Vyjeví se mi babiččina stará tvář, to jak se jí klepala ruka, když jedla polévku, a nebo jak o sebe cinkaly jehlice, když z vlny pletla ponožky nebo svetr a zároveň sledovala v telce své oblíbené sportovní přenosy. Můžu tedy říct, že tyhle naše obyčejné české domečky jsou blízko mému srdci, stejně jako tahle malá hájenka…
Určitě je příjemnější a pohodlnější jezdit na výlety, urbex nevyjímaje, v létě, jenže někdy se to nedá vydržet a pak se stane, že si vyrazíte třeba pár dní po Novém roce. Tak tomu bylo i před čtyřmi lety, kdy jsem s kamarádem vyrazil na pár tuzemských lokací. Vlastně můžu říct, že urbex v ČR provozuji zejména v chladnějších měsících a ty teplejší využívám k dlouhým cestám do zahraničí. Toho jste si už možná všimli, stejně tak toho, jak rychle zpracovávám fotky z jednotlivých průzkumů. 😀
Zima je zrovna slabá a místo sněhu je jen mokro po dešti. Sníh mám rád, je hezký, ale pro urbex je komplikací stejně jak pro jakoukoliv jinou činnost, ne-li větší, když jsou pak všude vidět vaše stopy, zatímco vy se snažíte vypadat co nejnenápadněji. Rozbitá cesta vedoucí od nikam nikam nás přivádí do zapadlé vísky v jednom zapomenutém koutě naší země. Lišky tady evidentně dávají dobrou noc a my se po zaparkování na kraji lesa vydáváme do domu, jenž patřil zdejšímu myslivcovi. Dům stojí na okraji obce, kde vládne hrobové ticho. Řekl bych, že zde moc obyvatel nežije, což se nám samozřejmě hodí a už už hledáme jak se dostat dovnitř. Přesto, že na zchátralé obydlí nikdo nedohlíží, zůstalo v něm spousty zajímavých věcí. Přitom už je to pěkná doba, co je baráček bez života. Bez života hajného Jana a jeho loveckých psů Aidy a Atose…
S nimi za svůj život nasbíral mnoho ocenění z různých soutěží napříč republikou, jak dokazují diplomy zdobící jeden z rohů potemnělé světnice. Na stole uprostřed se dokonce povaluje Janovo vysvědčení z učiliště ve Frýdlantu, kde se vyučil zámečníkem. Myslivecké zkoušky složil až o devět let později, jak dokládá další dokument. U stolu je jen jedna židle a celkově mi přijde, že zde vládla jen mužská ruka. Ovšem manželská postel v ložnici o patro výš nasvědčuje opaku. Stejně tak toaletka z leštěného dřeva, kde na stoličce do dnešních dnů čeká vyprané prádlo na to, až ho někdo uklidí do skříně. Malý obýváček je zas záležitostí čistě pánskou, lépe řečeno mysliveckou. Na pravé stěně a u okna visí srnčí lebky, na levé zbyly už jen stuhy po medailích. Na stole se nachází kus polystyrenu a v něm zapíchané zuby od lesní zvěře… pravděpodobně od lesní zvěře! Na pohovce je rozložená kamizolka, jak kdyby byla připravená k dalšímu lovu. Hádám, že se tu původně nacházely i zbraně, které ke strážcům lesa neodmyslitelně patří, ale ty už jsou samozřejmě fuč. Abych něco takového objevil, musel bych do podobného domu vlézt jako první a to by se bez násilného vniknutí nejspíš neobešlo. Takové věci ale nedělám, takže se musím smířit s tím, že ty nejcennější předměty si můžu jen domýšlet. Zas tak mi to nevadí, jsem vděčný, když zůstane alespoň něco, jako v této smutné hájovně.
Možná zde žil Jan sám po celý svůj život, možná až na sklonku let. Na jedné z nahodile rozmístěných fotografií na kulatém stolku v obývací místnosti v přízemí je nějaké miminko. Ale spíš než hajného dítě, to bude on sám. Starý sépiový snímek už něco pamatuje. Další fotky vyobrazují zejména Jana se svými pejsky. Někde poznáváme i dům, v němž právě stojíme. Už uplynulo mnoho času od doby, kdy jej páníček dvou barvářů opustil. Myslím si, že skonal stářím a to možná přímo tady, v nenápadném domku u lesa, jenž byl jeho druhým domovem.
Tak co, také jste zavzpomínali na své rodiče, prarodiče, tetičku nebo strýčka?
