Ospedale SC
Máte rádi nemocnice? Asi moc ne, co? Kdo by také měl. Smrdí to tam dezinfekcí a strachem, nikomu se nám tam nechce a když už je to nutné, chceme co nejdřív vypadnout. Ani já je nemusím… Pokud ovšem nejde o opuštěné nemocnice! V nich to také zrovna dvakrát nevoní a děsivě působí mnohem víc, než ty funkční. Ale to jen na první pohled. Po chvíli vám dojde, že tady se ve vás nikdo hrabat nebude, nedozvíte se žádnou smutnou zprávu a negativní energie odešla s posledním pacientem. Nebo tomu tak není?
Jeden takový zapomenutý špitál bych vám teď rád představil. Je v Itálii (překvapení, že?) a dalo by se říct, že právě kvůli němu jsme se vydali až do jejího středu. Jde o nejjižněji položenou lokaci našeho prvního italského tripu. Od jejího zdolání uběhne letos v květnu šest let, a myslím, že právě teď nastal ten pravý čas ke zveřejnění fotografií, které jsem na ní pořídil. Teď, kdy jsou přeplněné nemocnice, chybějící lůžka a zdravotnický personál tolik propíraným tématem…
Do nejmenovaného prosluněného města na pobřeží přijíždíme odpoledne, nasyceni již spoustou zajímavých míst. Ale z mého pohledu to nejlepší máme teprve před sebou. Ještě než se tam vydáme, fotíme poblíž městské pláže skelet opuštěného hotelu. V horkém dni nás moře láká k osvěžení, ale nemáme čas, nemocnice je přednější. 
Klikatými, strmě stoupajícími uličkami se konečně dostáváme k zanedbané budově obklopené spoustou zeleně. Byť to vypadá, že vstupů do bývalé nemocnice povede hodně, po delším hledání jsme rádi, že nacházíme alespoň vymlácené okénko na toaletách. Ihned nás vítá typický zápach, o kterém jsem psal na začátku, jež je zde silně cítit i po takřka deseti letech uběhnuvších od uzavření nemocnice.
Několik pater, tři křídla, spousta chodeb a dvě schodiště. Stavba je to rozsáhlá, a tak postupně objevujeme, co v ní zůstalo a zároveň vše dokumentujeme. To nejlepší je v suterénu – patologie. Naopak operační sály jsou na samém hvozdu. Žel Bohu, zrovna jejich stěny si vybral neznámý umělec pro stvoření svého díla. Operační světla vypadají oproti zbytku nemocnice až nepřirozeně nově. Pod ně někdo přistrčil obyčejnou nemocniční postel, asi aby to na fotce nevypadalo tak prázdně. V jednom ze sálů je „zaparkovaný“ inkubátor. Spousty věcí tady vidím na vlastní oči úplně poprvé v životě.V pokojích stále čekají volná lůžka na své pacienty. Sice nemají matrace, ale aspoň mohou nabídnout příjemné posezení na přilehlých terasách. Ani duchovní potřeby nejsou opomíjeny. Velká kaple mohla uspokojit mnoho pacientů najednou. Piano v přízemí smutně kouká z okna, s otevřenou klaviaturou zve k hraní. Bohužel, tohle umění nikdo z nás neovládá… musí se spokojit pouze s focením.Ještě se vrátím k pitevně. Vedle ní je místnost s třemi křížky na zdi. Na podlaze je vyznačen prostor pro lůžko. Tady se mohli pozůstalí rozloučit se svými zesnulými blízkými. Něco takového je pro mladší ročníky, k nimž patřím i já, docela nepředstavitelné. Až s odstupem času a po setkání s dalšími podobnými místy si uvědomuji, jak se naše „vyspělá“ společnost totálně odstřihla od tak běžné věci jakou smrt člověka je…
