Pac-Man Factory
Kultovního Pac-Mana hrál kdekdo, a kdo ne, ten jej zná alespoň z vyprávění. Po shlédnutí fotografií z opuštěného cukrovaru vám hned dojde, proč je tenhle report pojmenován po počítačové hře, která je ještě o deset let starší nežli já. Hlavní aktér Pac-Man se naklonoval a uložil se k odpočinku v jedné z rozpadajících se budov. Opodál ho hlídají i jeho protivníci – duchové – co kdyby náhodou obživnul…
Neobživne nikdo z nich, to už je asi na 100 procent jisté. Jako poslední mohykán stojí uprostřed velikého placu hlavní budova továrny i s veškerou technologií. Ostatní stavby již padly, aby uvolnily místo pro nové. Těmi mají být byty, hotely, kanceláře a jiné. Architektonicky vzhledná budova s vysokými okny a s komínem by měla zůstat zachována, aby v ní vzniklo divadlo s muzeem. Tato přeměna se možná děje právě teď, mé fotografie jsou z roku 2016.
Itálii jsem si oblíbil přesně kvůli místům jako je toto. Spousty let opuštěné, plné původního vybavení a zařízení, těžce zchátralé. Místy doplněné o nějakou tu vkusnou malůvku a poseté všudypřítomným holubím trusem. Ten tedy zrovna není tím, čím mě italské ruiny tolik oslovují. Často dokáže nepříjemně štípat v nose a mít jím obalené boty také nechcete! V cihlové budově starého cukrovaru opuštěného od roku 1987 jsme našli vše potřebné, včetně příjemného klidu na její průzkum, který nám zabral spoustu času. Bylo co fotit, a i proto má tahle série téměř 40 snímků. Stavba má napůl děravou střechu, ve střepech cihlových tašek šlapeme i ve sklepních prostorech. Všelijaká průmyslová technologie na zpracování řepy si za tak dlouhou dobu chátrání neudržela svůj nátěr. Původní lak slezl a vystřídala ho zrzavá barva rzi. Mimo holubí výkaly a rozmlácené tašky se na podlaze povalují barevné bužírky kabeláže zbavené měděných drátů. Sběrači kovu jsou všude.
Pac-Mana a duchy nacházíme až v nejvyšším patře cukrovaru, takřka pod otevřeným nebem. Ovšem pro mě nejhezčí částí se stává prostor s obrovským tubusem v rozevřené podlaze, který, hádám, za provozu rotoval a mlel cukrovou řepu na padrť. Kolem se tyčila skupinka zrezivělých nádrží, a starou váhu krásně nasvítilo několik slunečních paprsků skrze díru ve střeše. Neméně zajímavá byla malá elektrárna o dvou turbínách vyrobených v Miláně. Protože turbíny prostě miluju, jejich focením jsem strávil nezanedbatelnou délku času.
Na závěr jsme si ještě udělali fotku zvenčí, podvědomě tušíc, že si cukrovar v této podobě již brzy nikdo nevyfotí. Slunko akorát přestalo svítit a nad budovou se stáhla mračna. Nejvyšší čas odejít. Při prolézání jediné díry v nekonečné zdi nás ještě načapal chlapík právě parkující auto do své garáže. Oznámil nám, že volá policii, ale protože se u toho smál, nikam jsme nespěchali. 🙂
