Pałac B.

V Polsku jsem byl fotit už mnohokrát, přesto čas na první kompletní galerii fotek z polské opuštěnky na mých stránkách nadešel až nyní. Toto prvenství bude mít jeden z mnoha opuštěných paláců v této veliké zemi, a to rovnou ten mezi urbexery možná nejznámější. Od mé první návštěvy téhle okouzlující ruiny uběhlo letos již sedm let a v roce 2017 jsem se sem podíval ještě jednou. Přiložené fotografie jsou samozřejmě namixované z obou návštěv, avšak většina jich pochází až z druhého průniku, který také byl uskutečněn hlavně z důvodu pořízení kvalitnějších záběrů. Rozdíly jsou patrné zejména na snímcích z nejzajímavější části paláce – ze zaskleného atria s rozkládajícím se klavírem. Nejen, že na podruhé už mi sem slunce nezasvítilo, ale také kdosi ono křídlo zbavil druhé nohy. Ale co si budeme povídat, tato změna byla přinejmenším pro mé oko neustále hledící na zničený nástroj skrz hledáček fotoaparátu příjemná. Zkrátka takhle ten klavír vypadal lépe. Jakoby ryl hubou v hlíně a měl už toho plné zuby, což korespondovalo se stále se zhoršujícím stavem celé stavby…

Ta chátrá už dobrých 30 let a to od doby, kdy část paláce zasáhl požár. Rekonstrukce byla sice započata, ale už nikdy nebyla dokončena a bývalé panství, poté zemědělská škola, bylo navždy opuštěno. Troufám si tvrdit, že pohyb v takto zubožené barabizně nebyl zrovna dvakrát bezpečný. Do většiny místností už se ani přes spadané stropy nedalo vstoupit. Obzvlášť nepříjemný byl vstup do patra. Torzo dřevěného schodiště už nesloužilo svému účelu, a tak na zbytky schodů někdo položil aspoň dřevěný žebřík. Ani ten nebyl z nejstabilnějších, ale tahle cesta za těch pár fotek se sloupy a žlutě tónovaným světlíkem stála.

Mimo černý klavír na nádvoří se v objektu skrývala další dvě piana. Dnes už budou obě pohřebená pod troskami zřícených stropů, hádám. Můj zrak se ale upíná především na jednonohý, tedy dříve dvounohý kus. Když ale občas vidím fotografie jiných lidí, kteří místo navštívili v letních měsících, trochu lituji, že jsem tak také neučinil. Rostlinami porostlé zdi připomínají romantickou oranžérii nějakého francouzského zámečku. V zimě se sněhem to také nevypadá zle. Musím se spokojit s ponuřejšími obrázky, na kterých vkusné pilastry opínají kořeny květin chystajících se k rozpuku. Dnes jsem samozřejmě rád i za tyto, jelikož podle posledních zpráv se palác nakonec přeci jen dočkal nějakých pozitivních změn. Dle všeho byla před pár lety započata rekonstrukce, jenž bude asi hodně nákladná. Snad už bude konečně dotažena do zdárného konce a sídlu bude navrácen jeho původní lesk.

Teprve v roce 2013 se podařilo potomkům šlechtického rodu, jemuž byl majetek zabaven po druhé světové válce, získat zámeček zpět do svého vlastnictví po mnohaletých soudních sporech. Jestli jej sourozenci, žena z USA a muž z Peru následně prodali či sami s rekonstrukcí začali netuším, ale záchranu tomu krásnému místu ze srdce přeji.