Palazzo D’Oro
Itálie byla kupodivu jednou z prvních zemí, která otevřela svoje hranice po jarní corona krizi. Na tento moment se nejspíš třáslo mnoho urbexerů. 
I my jsme měli naplánovaný jarní výpad do této země, tak jako každý rok. Většinou se snažíme vyhnout se hlavní turistické sezóně, nechutným vedrům a komárům, ale letos jsme museli z výše zmíněných důvodů počkat…
Nakonec jsme se do Itálie dostali až v srpnu. Šlo o několikadenní trip, který jsem absolvoval jen já a moje drahá žena. Bylo docela teplíčko, takže jsme spousty času prováleli u překrásných jezer na severu země… Bylo to boží! Ale nejeli jsme se sem jen poflakovat. Jeli jsme sem také na urbex, jak jinak přeci. A proto, že času nebylo mnoho, rozhodli jsme se pro návštěvu jen těch nejlepších míst. Jedním z nich byl Zlatý palác…
Je další horký den, tu a tam potkáváme bouřku a máme za sebou již dva úspěšné průzkumy. Večer se kvapem blíží, ale chceme stihnout ještě jedno místo. Tím je skvostný palác, o kterém víme jen to, že je skvostný. Známe ho samozřejmě z fotek lidí, kteří v něm byli před námi. Právě ty fotky nás sem nalákaly… Přijíždíme tedy do centra malého městečka, kde se má náš cíl nacházet. Veliký dům s omšelou fasádou a oprýskanými okenicemi v tom živém městě nelze přehlédnout. Je nám hned jasné, že z ulice se do něj asi nepoleze. Z plně obsazených venkovních zahrádek okolních kaváren mají místní staroušci dobrý výhled, musíme to zkusit jinudy. Naštěstí si před každou takovou cestou na mapě prozkoumám okolní terén všech našich opuštěných cílů a tak vím, že to můžeme+ zkusit z úplně jiné strany, tam, kde je úplný klid od lidí a kde se nelepí jeden barák na druhý…
Můj tip je, zdá se, správný. Vyběhaná pěšinka v jakési zpustlé zahradě nás dovádí až k břečťanem porostlém stavení. Bohužel už je dost hodin, stmívá se a k tomu všemu přichází další bouřka. Bez problémů se dostáváme do starého, mnoho let osiřelého domu. V každé zemi mají opuštěné domy svou specifickou atmosféru a vůni. Ta italská je nezapomenutelná a hodně silná, možná i proto nás sem každý rok tak vábí. Opět zde shledáváme krásný nábytek, na zdech a stropech fresky a štuky, mnoho rodinných fotografií a jiného vybavení, vše pod tučnou vrstvou prachu. Jsme ve velké hale s několika křesílky a sedačkami, kterou obzvláštňuje malovaný strop s kvetoucím stromem. Ze strany z ulice jsou okna zakrytá okenicemi a ze dvora břečťanem. Tudíž je tu strašná tma a venku už se čerti žení. Focení přízemí odkládám na později s tajnou prosbou, ať se po bouřce ještě aspoň na chvilku ukáže Slunce.
V horním patře nacházíme mnoho ložnic, jež jsou vybavené různorodými postelemi. Jenže světla tady není o moc víc jak dole. Jsem z toho krapet přešlý, protože tohle místo je sakra fotogenické! Ale když si něco opravdu upřímně přejete, stává se, že se vám to splní… Po chvíli byly mé prosby pravdu vyslyšeny. Skrz rozbitá okna z ulice, kam se po silném dešti vracejí hlasy lidí, pronikají sluneční paprsky. Rázem se vše rozzářilo a na našich rtech se tvaruje radostný úsměv. Je to najednou úplně jiný dům, než do kterého jsme vstoupili. Nicméně na jeho ponurosti to nic nemění, což je úžasné…
Snažím se fotit rychle, jelikož světla zase ubývá. Slunce pomalu zapadá za střechu protějšího domu a my jsme stále nenašli to nejzajímavější. Místnost s modro zlatým stropem, malovanými parketami a s nábytkem jak ze zámku. Narážíme na ni až na konci našeho objevování a vychutnáváme si ji jako pomyslnou třešničku na výborném dortu. O té sedací soupravě jsem dostal od nejednoho urbexera echo, že ji kdosi už dávno ukradl. Doposud jsem tomu věřil, takže o to větší pro mě bylo překvapení, když jsem jí tam spatřil. Pravděpodobně šlo o mylnou informaci, která má odrazovat zahraniční fotografy od jejich návštěv. Je pravdou, že místní lokace se těší nebývalému zájmu a na jejich stavu se to nemile podepisuje, takže mám pro toto zoufalé řešení pochopení. 
Škoda, že nemáme více času, fotil bych tu o další dvě hodiny déle. Většinou moc detailů k focení nenacházíme, ale zrovna tady jich je dost. Mnoho náboženských motivů v podobě obrazů a sošek se skrývá ve stinných koutech plných pavučin. Jsem vděčný, že tyto pohledy mohu uchovat alespoň ve své paměti. Je zde dokonce malinká komůrka, ve které se schovává pidi oltář. Bohužel je to v totální tmě a já vůl jsem si zrovna zapomněl svítilnu v autě… Aspoň tu Madonu ve vedlejší místnosti, na níž dopadá poslední zbytek světla, si musím vyfotit. Vypadá, jakoby ji tu majitelé před svým odchodem úmyslně zanechali, aby střežila jejich domov… co kdyby se chtěli jednou vrátit…
