Power plant Zeppelin
Mnoho továren potřebovalo k výrobě mimo jiné také spoustu vody a čím byla čistší, tím to bylo lepší. Proto je mnohdy v podhůří tolik průmyslových objektů, kterými horské říčky často přímo protékají. V Itálii je to nejinak, a stejně jako u nás, tak i v cizině spousta takových fabrik nedokázala odolávat konkurenci z východu. Místo, na které se teď podíváme není úplně tím pravým příkladem, je stále aktivní, jenže jen z hodně malé části. Co v něm už delší dobu nefunguje, je malá elektrárna, která přestala být potřebná s útlumem výroby.
Možná už jsem to zde na stránkách psal, a klidně to napíšu znovu. Elektrárny mě ze všech opuštěných míst, nejen těch průmyslových, přitahují nejvíce. Vůbec nevím, čím to může být… co mě na nich tak fascinuje. Takže když jsem poprvé viděl fotky této italské krásky, musel jsem ji mít. To se za nedlouho opravdu podařilo a při následujícím výletu do těchto končin jsem ji mohl s kamarády také navštívit.
Byl slunečný podvečer a my byli dost utahaní po dlouhé cestě a dvou dalších průzkumech, ale těšil jsem se na ní tak, že jsem kluky přesvědčil, abychom ji udělali ještě týž den. Vlastně nikdy moc neodporovali v tom, co jsem si naplánoval. Asi je to prostě také lákalo a bavilo, tak s tím neměli problém. 🙂
Zaparkovali jsme kousek od jedné z těch horských řek a vydali se pěšmo hledat díru nebo nějaké jiné vhodné místo k infiltraci. Prošli jsme přímo kolem vrátnice (zvenčí samozřejmě), zdála se být prázdná, a v klidu jsme si našli rozpáraný plot a za ním vydupanou pěšinku přímo na střechu elektrárny, jenž stála zasazená do zarostlého svahu. Mou pozornost ihned upoutal výhled na nedaleká skaliska. Se stříbrnými „vzducholoděmi“ na střeše dokonalé panorama v mých očích. Avšak nebyli jsme ještě pořádně rozkoukaní a sžití s tamní atmosférou. Bylo potřeba co nejrychleji zaplout do budovy a očíhnout situaci. Nasát místní energii. 🙂 Ta byla velice příjemná, cítil jsem se tu bezpečně, neohroženě. To i přes to, že pohledem z oken bylo znát, že zde občas nějaký život skutečně panuje. Nyní jsem však cítil, že jsme tu jen my a můžeme si celé tohle místo užít naplno, což jsme také udělali.
Dvě zelené turbíny, hlavní to tahák, byly perfektně fotogenické a rohový ovládací pult jakbysmet. Dobré dvě hoďky jsme tomu tady věnovali s přehledem. Závěrem jsme si udělali i několik záběrů onoho panoramatu, jež mě tak okouzlilo. Cestou k autu jsme šli stejnou cestou a když jsme zase procházeli kolem vrátnice, zevnitř se ozýval štěkot psa. Byli jsme rádi, že tomu tak nebylo na cestě dovnitř, naše rozpoložení by bylo pravděpodobně zcela jiné…
