Rolling mill
Těžký průmysl mě vždycky něčím fascinoval. Třeba takové železárny. Pro většinu lidí nezajímavé až odpudivé objekty zahalené do nevzhledné šedi, pro mě úchvatná místa. Stavby obřích rozměrů, jež ve mě vyvolávají respekt a zároveň obdiv. Obdiv k těm, kteří dokázali něco tak velikého vybudovat, a vymyslet, aby to všechno fungovalo. A také k těm, kteří v tom zdraví nepříliš lahodícímu prostředí celé dny a mnohdy i celý život tvrdě pracovali. Jedno takové místo jsem navštívil loni v Maďarsku. Pojďme se na něj podívat…
Maďarsko navštěvuji teprve podruhé v životě a tentokrát dokonce zcela sám. S přítelkyní jsme si naplánovali menší dovču na Slovensku a zatímco Janička se zde věnuje svým aktivitám, já mizím za slovensko-maďarské hranice. Horký letní den pro koupačku jako stvořený, se rozhoduji strávit průzkumem několika zejména industriálních opuštěných míst. Hned na začátku se vydávám do nejmenovaného města, kde na mě čeká nejlepší z nich. Rozlehlý areál slavných železáren, jejichž historie přesahuje dvě století, po privatizaci v 90. letech 20. století mění několikrát majitele. Netrvá dlouho a výroba železa musí být utlumena. Neznamená to ale, že je areál zcela opuštěný. Spousta firem zde nadále funguje. Přirovnal bych to ke kladenské Poldovce, kde samotná výroba pod taktovkou Poldi Steel skončila, ale tovární haly byly pronajaté všelijakým menším firmám. Tato skutečnost mi při mém průzkumu ihned způsobuje komplikace…
Přiznávám, mám k dispozici plánek od zahraničního kolegy, jak se do zchátralé fabriky „bezpečně“ dostat. I přes to mi cesta do jejího nitra zabírá téměř celou hodinu. Budova válcoven, do níž se snažím dostat stojí uprostřed. Bylo mi doporučováno, jak to tak u podobných míst obvykle bývá, provézt infiltraci během víkendu, nejlépe v neděli, kdy je v areálu relativní klid. Jenže já nemám moc na výběr, a tak se musím spokojit s pracovním dnem. Hned jak se dostávám za zrezivělý plot, vidím, že nebude úplně snadné dosáhnout mého cíle. Je tu takové živo, že to ani nevypadá opuštěně!
Problém mi činní i přeběhnutí první silničky, na kterou zde narážím. Naštěstí je všude spousta křovin, v nichž se dá číhat na vhodný okamžik. Po nějaké době se konečně dostávám k dlouhé hale, do které tak moc chci. Nezajištěné okno nalézám přesně tam, kde mi jej kamarád v plánku označil, takže už nebrání nic ke vstupu do království železa…
Je to tady fakt boží! Až na ten rachot, který se nese celou halou. Navazuje na ni totiž jedna menší budova, kde se stále maká. Rány jsou to občas takové, že se i leknu. Zdá se, že tato budova není od válcovny nijak oddělena. Cítím, že by nebylo vhodné se zde zdržovat víc než po dobu nezbytně nutnou, takže se moc nerozhlížím a ihned začínám fotit. Možná až přehnaná opatrnost mě neopouští ani po hodině šmejdění. Další důležité info, jež jsem obdržel totiž zní, že hlídač provádí obchůzky přímo uvnitř budovy. Snažím se být tedy velice tichý, ale na všech těch skřípajících lávkách a schodištích to moc dobře nejde….
Přichází poledne, jsem tu už asi dvě hodiny, hluk ustává. Pracanti mají pauzu na oběd a já si přeji, aby se co nejdřív vrátili a pokračovali, protože to hrobové ticho se ukazuje jako mnohem horší varianta. Každý můj pohyb je tak slyšet…
Po schůdcích šplhám na jednu z četných lávek, abych pořídil záběr z vyššího místa. Rozkládám stativ, levé oko přikládám k hledáčku mého fotoaparátu, když najednou mé pravé oko periferně zmerčí nějaký pohyb zpovzdálí. Zbystřuji a co nevidím?! Halou jde chlápek a láduje se brambůrkami. Sakra! Když se mi ztrácí z dohledu, klidím se do nejbližšího tmavého kouta a vyčkávám. Po chvíli opravdu prochází jen pár metrů ode mě. Když je vzduch čistý, jdu se podívat do části haly, kde jsem ještě nebyl, abych zjistil kam ten muž zapadl. Objevuji jakousi stavební buňku, v níž se svítí a u které je zaparkované auto. A za chvíli se kolem ní pohybuje i onen hlídač. Možná je dobře, že ke zjištění, že celou dobu sdílím stejný prostor se zaměstnanci ochranky, přicházím až teď…
Jenže já ještě nenafotil vše, co bych rád. Pořád jsem ještě nedošel na opačný konec haly. No nic, sbírám veškeré zbytky odvahy a minimálně další hodinu setrvávám. Mezitím opět začaly burácet stroje ve funkční části…
Cestou ven mám nutkání prozkoumat další partie zchátralé továrny, ale něco ze shora mi říká, že bych neměl více pokoušet štěstí. Rozhoduji se tedy areál opustit, přeci jen mám ještě spoustu míst před sebou. Cestou k děravému plotu div nešlápnu do čerstvého psího exkrementu. Zdá se, že další hlídač, tentokrát i s psím doprovodem prošel stejnou cestou nedlouho přede mnou. Posílám do vesmíru pomyslné díky za ochranu a definitivně se loučím s dalším nádherným místem.
