Villa di Cioccolato
Je konec září léta páně 2020 a ještě stále máme možnost cestovat, avšak omezení už se pomalu kupí. Sice už jsme s přítelkyní letos byli jednou v Itálii, ale nějak nám to nestačilo. Proto využíváme otevřených hranic s Rakouskem a míříme opět na jih. Za sluníčkem, za mořem, za dobrým jídlem, a jak je naším dobrým zvykem, za urbexem!
Prvním opuštěným místem na mém pomyslném seznamu je vila na severu Itálie, o které mám jen něco málo informací. A ani to málo není zrovna dvakrát pozitivní. Pes na dvoře, majitel bydlí opodál, vstup zavřený. Několik lidí mě od této lokace odrazovalo, ale mně to stejně nedá. Jedeme takřka okolo, nemusíme si ani moc zajíždět, tak proč to nezkusit. Už se mi stalo mnohokrát, že jsem dostal nějaké informace, které se nakonec ukázaly jako nepravdivé. Tím nechci říct, že by mě měly naschvál mystifikovat, jen se prostě situace kolem opuštěných míst mění každým dnem a info, které jsem dostal včera, dnes už nemusí být aktuální.
Obrovská vila (já bych to nazval spíš palácem) stojí na samotě uprostřed lehce zvlněné krajiny potažené řádkami vinné révy. Postavena byla již v 17. století nejmenovaným šlechtickým rodem, jakožto vhodné místo pro žití, hospodaření a lovecké radovánky. Jde o několikapatrovou stavbu s vlastní kaplí, hospodářským dvorem, zemědělskými budovami a zahradou. Na první pohled si asi každý řekne: zámek!
Z úzké silničky zabíháme do jedné z vinic, odkud nás nikdo neuvidí a která nás dovede přímo k vile. Ta je vidět už z dálky díky své majestátnosti. Pomalu se k ní přibližujeme, když do té doby relativní klid najednou naruší zvuk přijíždějícího vozidla. Nějaká dodávka parkuje u jedné hospodářské budovy, zrovna tam, kudy jsme měli vytipováno dostat se do zahrady. Po chvíli auto startuje a po prašné cestě, která celý objekt lemuje dokola kolem, odjíždí. Ale ne moc daleko, pouze se přesunulo na druhou stranu areálu. Vypadá to, že tady opravdu nějací lidé bydlí!
Chvilku zase čekáme do uklidnění a pak pokračujeme v cestě. Z bezpečí vinice okukujeme terén. Za cestou je hned kamenná zeď místy pobořená od spadlých stromů. Co nejrychleji se dostáváme na její druhou stranu, do neudržované, velmi zarostlé zahrady. Vládne tady hrobové ticho, každý náš krok je tak slyšet. Snažíme se našlapovat opravdu hodně opatrně, aby všudypřítomné větve tolik nepraskaly. To ještě netuším, že stejným stylem se budu muset pohybovat další tři hodiny…
Konečně se dostáváme k masivním proskleným dveřím, které jsou k našemu překvapení otevřené dokořán. Hned za nimi je hala s dlouhým dřevěným stolem, krásným trámovým stropem a impozantním lustrem. Bohužel v opačném rohu místnosti spatřuji také pohybové čidlo. To už stojíme na prahu a přemýšlíme, jestli je vůbec funkční a nebo jestli náš pohyb zaregistruje až se k němu více přiblížíme. Nedá se nic dělat, při nejhorším utečeme. Vstupujeme do středu místnosti, čidlo nebliká, je ticho. Oddychneme si.
Druhé prosklené dveře vedou do hospodářského dvora, kde je posekaná tráva a vůbec to tam nevypadá opuštěně. Musíme být výjimečně potichu. Jenže po chvíli na tom dvoře začne běhat a hlavně štěkat pes. Není veliký, ale nevíme, zda štěká kvůli nám, nebo radostí z vypuštění na čerstvý vzduch. Opět děláme, že tady vůbec nejsme, nehýbeme se, pomalu ani nedýcháme. Štěkání utichá, tak se radši přesuneme do vyšších pater, to ke klidu většinou pomáhá. Potemnělé schodiště plné obrazů nás zavede do další krásné haly, tentokrát s klavírem a s vyřezávanými lavicemi. Na jedné z nich polehává obraz bez rámu. Původně tady těch obrazů muselo viset mnohem víc, soudě dle obrysů na stěnách. V dalších místnostech objevujeme několik ložnic a salónků vybavených starožitným nábytkem. Je tu všude dost tma, ale zatuhlé okenice nemůžeme otevírat vzhledem k tomu, že bychom tím na sebe mohli upozornit. Na zdech je opět spousta prázdných míst po obrazech. Ukradl je snad někdo, nebo si je majitel odnesl někam do bezpečí?
Po více jak hodině focení jdeme zase zpět do přízemí. Venku se mezitím spustil pěkný slejvák, což zahnalo našeho čtyřnohého „přítele“ někam do úkrytu. Avšak ne na dlouho, po chvilce už zase svítí sluníčko a pejsek se prohání po dvoře. To už ale fotíme kuchyň a místnost s mrazáky jak na mrtvoly. Někde tam za zdí je i rodinná kaple. Žel Bohu není s vilou propojená a v její blízkosti je slyšet pohyb. Někdo tam štípe dříví, nebo tak něco. Kapli raději vynecháváme a ani nám to nevadí, máme velikou radost z vily samotné. Opět se mi potvrdilo, že ne vždy se mám držet rad druhých. Možná byl vstup vytvořen teprve nedávno, takže na to majitelé ještě ani nepřišli. Ať tak či tak, měli jsme veliké štěstí, za což jsme náležitě vděční…
