Villa Laura

Jméno Laura patřilo ženě pana továrníka, jež nechal pro sebe a svou rodinu vybudovat honosné sídlo v nevelké obci v severní Itálii. A jak se dříve slušelo a patřilo, pojmenoval ho právě po své milované ženě…

Jak to doopravdy bylo, se dnes můžeme jen domnívat. S informacemi o podobných místech je to bída. Mohlo by se zdát, že jde o nějakou velice významnou stavbu a tedy i o významného majitele, ale takových „paláců“ jsou v Itálii stovky. Jediné, co se mi daří zjistit je, že pan domácí vybudoval v tomto městečku přádelnu bavlny a to přímo za svým domem. Fabrika fungovala v letech 1920 až 1950. V roce 1992 již zchátralá přádelna kompletně vyhořela a následně byla srovnána se zemí.

Tohle všechno zjišťuji až teď, pět let od průzkumu vily. Když jsme tenkrát přijeli do ospalého městečka, nevšimli jsme si žádných náznaků připomínajících dřívější existenci továrny. Pravda byla taková, že jsme se soustředili na něco jiného. Snažili jsme se najít nějaký kloudný vstup do zarostlé zahrady, ale nic jsme nenašli. Nezbývalo, než přelézt vysokou cihlovou zeď. Nic náročného, ale možné to bylo pouze z ulice plné domů. Naštěstí v ní převládal klid, stačilo jen vyčkat na správnou chvíli, kdy kolem neprojíždělo zrovna žádné auto.

Rostlinami po pás jsme došli k opuštěné vile, do níž už byl vstup úplnou hračkou. Dveře byly dokořán a za nimi už nás vítaly omšelé malby na stěnách prostorné „předsíně“. To hlavní, oválný sál lemovaný korintskými sloupy, následovalo hned za dalšími dveřmi. Velkolepý prostor dnes obývají jen holubi, jejichž trusem byla potřísněná celá podlaha a římsa se sochami ve vyšších pozicích. Z místností v prvním patře byla díky několika oknům možnost pořídit záběr s úžasným pohledem na celou tu nádheru. Slavnostní hala byla hlavním lákadlem této vily, avšak pozadu nezůstalo ani něco málo detailů v okolních místnostech. Zátiší s hromadou lahev od vína nebo zrcadlová skříň s retro kočárkem uspokojily naše choutky.

Cestou ven jsme ještě zabrousili do houští, kde se pod popínající vegetací schovával bagr. O kus dál na nás z chroští vykukovala cihlová stavba. Tušili jsme v ní malé vinařství nebo tak něco, ale po našem přiblížení se ukázalo, že šlo „jen“ o garáž, v níž odpočíval malý osobák a karavan. Co se stalo s rodinou továrníka jako obvykle netuším, ale doufám, že impozantní vila, jíž po sobě zanechala, nezmizí v propadlišti dějin stejně jako jejich továrna. I když, do toho mi nic není. Uznejte ale, že by to byla opravdová škoda.